Několik desítek tisíc tun plastového odpadu letos zůstane bez užitku ležet na třídicích dvorech. Podle novely odpadového zákona se od začátku ledna nesmí nevyužité zbytky plastů z třídicích linek ukládat na skládky. Zpracovatelé odpadu ale neví, co se zbylými umělými hmotami dělat. Nemají pro ně odbyt. Nové paragrafy tak odhalily dlouhodobý problém uvnitř odpadového byznysu v Česku. Plasty se nerecyklují a zpracovatelská kapacita neexistuje. Tématu se věnuje nový díl pořadu aktuální publicistiky BILANCE. Ten popisuje, jak celá situace vznikla.
Obsah žlutých popelnic míří na třídicí linky, kde pracovníci vyberou umělé hmoty, které se dají dál prodat. Již delší dobu se ale jedná v podstatě pouze o PET a duté plasty (například obaly od tekutých pracích prášků). A i u petek je zájem většinou jen o ty bezbarvé. Zbytek umělých hmot se recykluje obtížně, zvlášť v Česku, kde chybí recyklační kapacity.
Všechno, na co třídicí linky odbyt nemají, se dosud odváželo buď na skládku, nebo do spaloven. Tomuto zbytku se říká výmět a jeho podíl je překvapivě vysoký, na některých linkách může jít až o polovinu odpadu, který lidé vytřídili do barevných popelnic.
Druhé využití jednorázových plastů ovlivňuje nejen poptávka, ale množství celkových peněz v systému sběru druhotných surovin – a také to, jak jsou rozdělovány. Zajištění systému sběru a recyklace obalů v ČR na starosti firma EKO-KOM a.s, kterou podle zákona financována z povinných poplatků výrobci a dovozci plastových obalů. EKO-KOM vybudoval velmi rozšířenou a fungující síť sběrových nádob. Na organizaci a svoz nádob vynakládá většinu svého rozpočtu, ale pouze 6 % svého rozpočtu dává na podporu samotné recyklace.
Zavádějící údaje, vychvalovaná recyklace
Jak zjistili reportéři pořadu BILANCE, firma EKO-KOM navíc celé roky publikovala zavádějící údaje o skutečné úrovni recyklace. Ve výročních zprávách uváděla, že míra recyklace plastových obalů u nás vystoupala až na 69 procent.
Do tohoto údaje ale zahrnula veškeré umělé hmoty, které dojely ze žlutých popelnic na třídící linky. Číslo nijak nereflektovalo, že pouze menší část těchto plastů se podařilo zrecyklovat, část byla spálena jako alternativní palivo, nebo ve spalovnách, část putovala zpátky na skládky.
Tento výklad pojmu „recyklace“ umožňovaly zákony i ministerstvo životního prostředí. Mezi zrecyklované plasty se započítávaly i ty, které byly rozemlety a smíchány z jiným odpadem pro spálení v cementárnách. To Bilanci potvrdil i expert ministerstva životního prostředí Ladislav Trylč.
Tento způsob vykazování recyklace nyní zakazuje Evropská unie, stejně tak jako tlačí členské státy, aby navyšovaly podíl umělých hmot, které skutečně zrecyklují. To se však v Česku neděje, naopak sílí snahy politiků prosadit energetické využití odpadu – tedy pálení s výrobou tepla a elektřiny.
Počet firem, které v Česku umí plasty správně roztřídit podle druhů a vyrobit z nich regranulát, lze spočítat na prstech jedné ruky. Stejně tak firmy, které umí granulát proměnit na nový výrobek. Jednou z nich je středočeský Stabilplastik. Jeho jednatel Patrik Luxemburk považuje systém nového využití použitých plastů za absurdní.
„Všechny peníze jdou na sběr plastu, ale nikoho nezajímá, že se pak nevyužívá. Neexistuje cílená podpora zpracovatelů a výrobců. Regranulát musíme dovážet až z Německa, protože je tam mnohem levnější – tam jsou peníze v systému mnohem chytřeji distribuovány. Přitom by stačilo, kdyby stát začal recyklované výrobky sám nakupovat a nahradil jimi mnohem dražší a těžší betonové prvky“, říká Luxemburk a mluví například o silničních žlabech nebo protihlukových stěnách.
Poslanecký zásah
V novém zákoně o odpadech poslanci zakázali vracet na skládky již vytříděný odpad, který má vyšší výhřevnost než 6,5 MJ/kg v sušině. To v podstatě znamená, že vše, co dobře hoří, by mohlo být využito spálením – buď pro výrobu energie ve spalovnách, nebo jako součást odpadového mixu, který se pálí v cementárnách.
Poslanci tak otevřeli cestu pro zvýšení podílu plastových obalů, které se pálí, buď ve spalovnách (výroba tepla a elektřiny), nebo v cementárnách. Zároveň ale zákon, připravený MŽP, má vést k podpoře recyklace, protože ČR se zavázala podíl recyklace prudce zvyšovat. Paradoxně, v krátkodobém horizontu, novela vede k obtížné situaci – stejně jako nejsou dostupné kapacity pro recyklaci, není ani dost spaloven pro využití velkého množství přebytečných plastů – tedy výmětu z třídicích linek.
EKO-KOM na změnu zákona zareagoval tak, že zvýšil své příspěvky třídicím linkám o 30 až 40 procent. To by mělo zvýšit motivaci k pečlivému roztřídění plastů podle druhů, což je podmínkou pro úspěšnou recyklaci. Někteří recyklátoři se dočkali také přímé finanční podpory. Zároveň ale představitelé profesních sdružení upozorňují, že bez systematické podpory se recyklace nemá šanci zlepšit.
Mezi často zmiňovaná opatření patří zvýšení poptávky po recyklovaných výrobcích ze strany státu, jejich zvýhodňování ve výběrových řízeních, nebo daňové úlevy. První krok Parlament učinil také tím, že od 1.1. 2021 snížil DPH u zpracování druhotných surovin z komunálního odpadu na 15 %.
Přestože změny v zákoně, které začaly platit na začátku roku, krátkodobě tlačí na energetické využití odpadu, ČR se růstu recyklace nevyhne. Podle současného cíle stanoveného Evropskou komisí má být do roku 2025 recyklováno 50 procent plastových obalů v EU a do roku 2030 pak 55 procent. Jakékoliv pálení plastového odpadu, i když povede k výrobě tepla i elektřiny, zůstává masivním zdrojem skleníkového plynu CO2. A také po něm zbývá část původního objemu ve formě tuhé zbytku s množstvím toxických látek. Recyklace je ale zároveň nejnáročnější a nejdražší způsob zpracování druhotné suroviny.
- Kromě systému EKO-KOM, který ke sběru a recyklaci používá peníze vybrané od obalových firem, financuje recyklaci také Evropská unie.
- V posledních sedmi letech ministerstvo životního prostředí rozdělilo necelých 400 milionů z fondů EU, které směřovaly na nové kapacity třídění a zpracování plastů.
