Praha – Poslední dubnovou noc před deseti lety ozářily nebe nad českými městy ohňostroje jako na Silvestra. Důvodem oslav byl vstup do Evropské unie – příležitost, o kterou jsme vedle dalších postkomunistických zemí usilovali už od počátku 90. let. Jenže vedle nadějného očekávání stály také obavy. Asi největší hrozbou se zdálo být odstranění cel a dalších obchodních bariér, které měly postavit na domácím trhu výrobky z EU na roveň těch českých. Mluvilo se o možné likvidaci tuzemských podniků zahraniční konkurencí. Jak jsme se nakonec s novými podmínkami vypořádali?
Jednotný vnitřní trh při pohledu do zpětného zrcátka hodnotí ekonomové jako největší přínos členství Česka v Evropské unii. „Po otevření hranic místo, aby se naše podniky dostávaly pod negativní konkurenční tlak, tak opak se stal pravdou. Naše podniky se velmi dobře umístily ve všech zemích EU. Zejména náš zpracovatelský průmysl v čele s automobilovým průmyslem to velice dobře využil a stal se hlavním tahounem naší prosperity,“ zdůraznil v rozhovoru pro portál ČT24 analytik Kanceláře pro Evropskou unii České spořitelny Jan Jedlička.
O tom, že si Česko poradilo se vstupem na společný trh EU na výbornou, svědčí i to, že hned v roce 2004 převážil český vývoz nad dovozem. Ze středoevropských unijních nováčků bylo Česko jedinou zemí, které se to v tak krátké době podařilo. Teprve v roce 2009 ho následovalo Maďarsko.
Díky vyššímu exportu a přílivu zahraničních investic začalo v Česku přibývat také nových pracovních míst. Zatímco jsme tak v roce 2004 vstupovali do Unie s bezmála desetiprocentní nezaměstnaností, do roku 2008 se ji podařilo srazit k pěti procentům. I když pak začalo v důsledku hospodářské krize lidí bez práce opět přibývat, ani v letech nejhoršího hospodářského zpomalení se už míra nezaměstnanosti v ČR nikdy nepřehoupla přes úroveň běžnou před přijetím země do EU.
S Evropskou unií léty prosperity i krize
I přes hospodářské turbulence, které postihly Unii v letech 2009 až 2012, hodnotí ekonomové členství Česka v evropském společenství většinou pozitivně. „Těžko to nějakým způsobem kvantifikovat. Jsem ale přesvědčen, že členství ČR v Evropské unii přispělo k tomu, že se české ekonomice dařilo dobře, a to především v letech před velkou ekonomickou krizí, před rokem 2008, kdy do Česka rychle tekly investice ze zahraničí a zvyšovala se obchodní i finanční propojenost Česka se západem EU,“ říká hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny Jan Bureš.
V letech 2005 až 2007 ve výsledku česká ekonomika rostla více než o 6 % ročně, tedy zhruba dvakrát tak rychle, než před vstupem do Unie. Následujícímu hospodářskému zpomalení vyvolanému finanční krizí by se podle ekonomů Česko tak či tak nevyhnulo. „Když se podíváme na země, které nejsou členy EU, tak dopad krize na ně byl podobně drtivý jako na země v Evropské unii,“ upozornil hlavní ekonom Patria Finance David Marek. Navíc navzdory krizi si ČR v HDP na hlavu za posledních 10 let polepšilo.
Jeho slova potvrzují i statistiky. Navzdory hospodářskému propadu, který vrcholil v letech 2009 a 2012, si Česko za posledních 10 let polepšilo v HDP na hlavu přibližně o pětinu. Hospodářská úroveň země se za tu dobu dostala z 60 % průměru společenství na 79 %. Z 27 států, které čítala spojená Evropa v roce 2012, jsme se tak vyhoupli na 17. příčku. Z dvanáctky unijních „nováčků“ se před nás dostali jen Kypr, Malta a Slovinsko. Sbližování hospodářské úrovně s EU Češi pocítili mimo jiné i na svých peněženkách. Za uplynulých deset let vzrostla průměrná mzda bezmála o 6 tisíc korun.
Hořké bruselské kapky
Přestože ekonomické hodnocení členství v EU vyznívá pro Česko spíše pozitivně, spojená Evropa přinesla i negativa. Jedním z nich je například regulace naordinovaná Bruselem. Ta zejména v posledních letech asi nejtíživěji zasáhla bankovní odvětví. Evropští úředníci ji totiž ušili na míru zemím, které musely zachraňovat své banky oslabené krizí před bankrotem. Jenže pro zdravý tuzemský bankovní sektor znamenala spíš zbytečnou zátěž. „Kvůli regulaci se omezuje profitabilita bankovního sektoru a tento sektor je méně atraktivní pro investory,“ míní Jedlička.
Otazníky se podle ekonomů vznáší také nad prospěšností společné zemědělské politiky, a to přesto že se jen na přímých dotacích z Bruselu rozdělí mezi české zemědělce desítky miliard korun ročně. „Je to do značné míry nemalé plýtvání peněz, pokřivuje to tržní podmínky a někdy se může stát, že prostředky z evropských fondů sníží motivaci ekonomických subjektů. V tomto případě se hovoří o negativním efektu zejména v Řecku či ve Španělsku,“ podotkl Marek.
Na jednotnou zemědělskou politiku doplatily také české cukrovary. Poté, co Česko v důsledku bruselského tlaku na snížení cen cukru opustila cukrovarnická skupina Eastern Suger, přišla země o povolenky na produkci více než 100 tisíc tun cukrové řepy. Z tradičního exportéra cukru se tak stal jeho dovozce.
Na českou ekonomiku jako celek to nicméně podle ekonomů mělo jen velmi malý vliv. Zemědělství se totiž na HDP země podílí pouze 3 % a živí přibližně 4 % Čechů. Drtivě tak v konečné ekonomické bilanci převážila pozitiva, která členství v EU přineslo průmyslu, a to zejména výrobě automobilů a odvětvím na ni navázaným.
2009: Rok kdy mělo korunu nahradit euro
Jako zatím nevyužitou příležitost členství v Evropské unii řada expertů vidí to, že Česko zatím nepřijalo euro. Začlenění země do eurozóny by mohlo pomoci hlavně exportérům, zjednodušilo by jim podnikání a zbavilo by je nutnosti zajišťovat se proti nečekaným pohybům kurzu. Vývoz se přitom na HDP země podílí téměř 87 %.
Z desítky unijních nováčků z roku 2004 jednotnou měnu zavedlo už šest státu a od ledna 2015 by k nim mohla přibýt ještě Litva. Mimo eurozónu by tak zůstalo kromě Česka už jen Maďarsko a Polsko. Plány z dob, kdy jsme vstupovali do EU, přitom nejčastěji hovořily o tom, že by euro mohlo nahradit korunu už v roce 2009. Místo toho letos v dubnu koruna v poklidu oslavila 95 narozeniny a nejspíš se dožije i stovky. Čeští politici se totiž do eurozóny příliš nehrnou, stále častěji jako termín vstupu zmiňují až rok 2020.
Skeptická je k brzkému zavedení jednotné měny i řada ekonomů. Vadí jim především to, že by se Česko muselo podílet na půjčkách problémovým zemím eurozóny. „Kdybychom se teď staly členy eurozóny, tak náš příspěvek do Evropského stabilizačního mechanismu by byl nějakých 16 miliard eur,“ připomněl Jedlička. Přinejmenším část peněz by se přitom Česku nemusela nikdy vrátit. „Třeba u Řecka není úplně vyloučené, že ty půjčky se budou odepisovat. Tady by hrozilo velké finanční negativum,“ varoval s tím, že bude lepší se zavedením eura počkat, až si eurozóna své problémy vyřeší.
A navíc, jak poukazuje David Marek, v dobách nejhorší hospodářské krize byla koruna pro Česko spíš přínosem. Česká národní banka totiž mohla ušít měnovou politiku tuzemskému hospodářství na míru a nečekat na diktát z Frankfurtu. Jednotný recept ECB by přitom nemusel české ekonomice sednout podobně, jako jí příliš neladí bruselská bankovní regulace.
