Procestoval více než stovku zemí a teritorií, hlavní cesty podnikl s Jiřím Hanzelkou. Navštívil lovce lebek i Pygmeje, spal na vrcholku Cheopsovy pyramidy a proslavil v zahraničí vozy Tatra i Československo, které je jen o čtvrt roku starší než on. „Někdo, kdo jim otevíral svět,“ odpověděl Miroslav Zikmund na otázku, co by si lidé měli vybavit, když zaslechnou jeho jméno. Slavný cestovatel se 14. února dožívá sta let.
Na první větší cestu se Miroslav Zikmund vydal v šestnácti letech, se svým bratrem jel na Podkarpatskou Rus, jež byla součástí meziválečného Československa.
„Byl jsem tehdy jediný ze třídy, kdo byl tak daleko. Překročil jsem také pár kroků do Polska a křičel jsem na bráchu: ‚Brácho, já jsem v cizině!' Měl jsem z toho úžasnou radost. Předtím jsem už byl jako sekundán s tatínkem a maminkou ve Vysokých Tatrách, a když jsem tam viděl ten nádherný zubořez mně neznámých hor, zeptal jsem se: ‚Maminko, která je Gerlachovka? Rád bych to věděl, protože bych na ni chtěl vylézt.' A maminka mi řekla: ‚Chlapče, co bys tam dělal?'“ popisoval první nadšení z cestování Zikmund.
Na Gerlachovský štít nakonec opravdu nikdy nevylezl, touhu po poznávání světa si ale naplnil na mnoha vzdálenějších a exotičtějších místech. Toulavé boty ho táhly ven z republiky už při volbě povolání. Po maturitě začal studovat mezinárodní obchod na Vysoké škole obchodní. Jenže psal se rok 1938 a nedlouho poté Němci zabrali české území, vyhlásili protektorát a vysoké školy zavřeli. Zikmund našel práci na plzeňských jatkách a následně získal místo v Českomoravském svazu pro mléko, tuky a vejce v Praze.
Studium mohl dokončit až v roce 1946. V posluchárně se opět potkal s Jiřím Hanzelkou, s kterým se seznámil už před válkou při zápisu na studia. Bylo to osudové setkání. Až do Hanzelkovy smrti v roce 2003 je pojilo přátelství a dobrodružná vášeň pro cestování.
Šest tisíc Tater a nocleh na pyramidě
První cestu podnikli v letech 1947 až 1950 po Africe a Latinské Americe. Do zahraničí vyrazili jako obchodní zástupci. Propagovali československé firmy, hlavním symbolem jejich první expedice se nicméně stal vůz Tatra 87.
„Na veřejnosti jsme se tím ale nechlubili, protože diváky nebo posluchače našich reportáží nezajímalo, že Hanzelka a Zikmund podepsali kontrakt s Tatrou a měli zplnomocnění uzavírat obchody,“ vysvětloval Zikmund, proč je československá veřejnost vnímala v té době především jako dobrodruhy, ne jako byznysmeny. O své zážitky se dělili v rozhlasových reportážích a také ve filmových týdenících.
V zahraničí byla ovšem jejich cesta pro obchody tou nejlepší reklamou. Pozdvižení vyvolali například v Nairobi, kde jako první projeli autem Núbijskou pouští. „Byly toho tam plné noviny. První automobil, který projel Severní pouští, jak oni jí říkali, je jako stvořený pro Afriku. Takže jsme uzavřeli kontrakt na šest tisíc vozů, což Tatra vůbec nebyla schopná vyrobit. Podmínka byla jediná: řízení vpravo,“ vyprávěl Zikmund. Smlouvy dojednané na cestách ale po návratu cestovatelů do vlasti zrušili komunisté, kteří mezitím převzali v Československu moc.
Zikmund a Hanzelka byli v té době daleko, alespoň geograficky, od politických zvratů ve své domovině. Kusé informace o komunistickém puči se k nim donesly v Belgickém Kongu.
„Dozvěděli jsme se, že došlo k jakési politické změně v Československu, nebrali jsme to na vědomí, až po určité době jsme zjistili, zač je toho loket, ale rozhodli jsme se držet naplánované trasy. Zajímavé bylo, že když jsme dojeli do Kapského Města, dostali jsme podezřelou výzvu, abychom se vrátili ke konzultacím, podali zprávu. Odmítli jsme, tušili jsme, že by to mohla být léčka,“ nemínili se cestovatelé podle Zikmunda vracet do Československa dřív, než bylo původně v plánu.
„Změny byly postupné, jediné řešení bylo nebrat to na vědomí a pokračovat s československými pasy, což už v některých případech bylo nebezpečné. Třeba Chile přerušilo diplomatické styky, takže nás tam nepustili.“
Během první expedice se museli popasovat i s jinými nástrahami, než které vyplývaly z politických změn. V Libyi havarovali poté, co jejich tatrovku někdo poničil při sabotáži, v Habeši je přepadli lupiči. Cestování nicméně podle nich bylo i tak tehdy bezpečnější. Při poznávání afrického kontinentu se prý více báli komárů a malárie než střelných zbraní. „Tehdy jsme vídávali například Etiopany opřené o šípy, ale dnes mají v ruce kalašnikov a unášejí turisty,“ vyjádřil se později Zikmund.
Z cest si ale odnesl i nespočet krásných zážitků, které by dnes možné nebyly. K těm nezapomenutelným patřilo přenocování na vrcholku Cheopsovy pyramidy. „Měli jsme takovou klukovskou touhu nahoru vylézt a tam přespat. V té době to ještě výjimečně šlo, když jste zaplatili nějaký ten bakšiš, hlídač zamhouřil oko a pustil nás. Byl to nekrásnější nocleh v mém a určitě i Jirkově životě. Ten pocit, že máte pod sebou tisíciletí historie,“ snažil se výjimečnou noc přiblížit Zikmund.
Místo emigrace druhá expedice
Historií bylo i Československo, z něhož v roce 1947 odjížděli. Před Autoklubem v Opletalově ulici se s nimi tehdy loučil jen hlouček přátel, aby cestovatelům popřáli šťastnou cestu, na které stát i prostřednictvím jejich obchodní a poznávací mise dával najevo otevřenost vůči světu. V roce 1950 se ale vraceli do politicky jiné a okolí uzavřené země, ovšem už jako slavní cestovatelé.
„Byla to podivná doba. Nadchnul se námi ministr informací Václav Kopecký, kovaný komunista a stalinista. Tím, že jsme se vrátili, že jsme nezůstali v emigraci, si nás vybral za hrdiny,“ shrnuje tehdejší atmosféru kniha Století Miroslava Zikmunda.
Cestovatelé s sebou přivezli kilometry filmu, které v následujících letech zpracovali do krátkých i celovečerních dokumentů, své africké a jihoamerické dobrodružství sepsali také v knihách. A přestože jejich filmy i texty byly populární, komunisté přípravy na druhou výpravu brzdili. Nakonec duo H + Z vyjelo na cesty na den přesně po dvanácti letech od prvního startu.
Kromě nich posádku tvořili lékař Robert Vít, kterého v roce 1961 na Cejlonu vystřídal další lékař Josef Korynta, a mechanik Oldřich Chalupa, jehož ve stejném roce zastoupil Miroslav Dryák. První trasa tatrovek vedla přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ. Pak putovali lodí přes Rudé moře do Pákistánu a odtud po souši do Indie. Zdolali například horské cesty Nepálu, doslova prokřižovali ostrov Cejlon, a než zavítali na zpáteční cestu přes Sovětský svaz, zvládli i deštěm rozbahněnou Sumatru, Novou Guineu proslulou kanibalismem a lidnaté japonské souostroví.
Podobně jako při první výpravě i při druhé se jim nepodařilo podívat se na všechna místa, kam si přáli. Navštívit nemohli Čínu, jejíž vztahy se sovětským blokem v šedesátých letech za vlády Mao Ce-tunga ochladly. A také nedostali víza do Austrálie.
Telegram pro Brežněva
Do Prahy se vrátili v roce 1964 – jako členové KSČ. Během pobytu v Japonsku v roce 1963 totiž trochu překvapivě vstoupili do komunistické strany. „Jirka Hanzelka, když jsme byli v Hirošimě, dostal telegram, aby se vrátil domů, protože jeho manželka těžce onemocněla. A když přijel zpátky, byl plný optimismu, doslova si pamatuju tu jeho formulaci: V Československu se lámou ledy. Tak jsme se rozhodli k tomuhle kroku, kterého jsme potom litovali,“ obhajoval tehdejší rozhodnutí Zikmund.
Zrovna dobře se u tehdejší vlády nezapsali svými postřehy o Sovětském svazu. Na své výpravě sbírali nejen cestovatelské zážitky, ale také informace o daných zemích, které zpracovali ve čtyřech zvláštních zprávách. Stranickým funkcionářům v nich zprostředkovali svůj pohled na ekonomickou a politickou situaci na západní Nové Guineji, v Indonésii, Japonsku – a Sovětském svazu.
V takzvané zvláštní zprávě č. 4 netajili, čeho si všimli: Obecný, velice častý jev je neracionální využívání hospodářských možností, zaostalé služby, nečinné stroje, rozkopané závody, očividné a časté plýtvání materiálními hodnotami a také lidskými silami. (…) Často i plýtvání politickými hodnotami. (…) Služby jsou často na úrovni a některé pod úrovní rozvojových zemí.
„Snažili se nás celou dobu utahat neustálými setkáními s veřejností, připravovali na každý večer nějakou besedu, místo aby nás nechali odpočinout, abychom si doplnili poznámky. Utahat nás byl cíl. Ale i tak jsme se často na těch schůzkách, kde se muselo připíjet, padnul nějaký ten stakan, dozvídali věci, které před námi jinak tajili. A to byl zdroj informací, které jsme potom postupně shromažďovali a vypustili zvláštní zprávou č. 4. Předali jsme ji nakonec nejen hlavnímu adresátovi, což byl předseda akademie věd, ale i Brežněvovi,“ přibližoval okolnosti sepsání zprávy Zikmund.
Cestovatelé byli v Sovětském svazu, který se stále vyrovnával se stalinistickou érou, v době, kdy Brežněv ve funkci generálního tajemníka nahradil Chruščova. Setkali se s ním osobně.
„Když jsme se setkali s Brežněvem v Moskvě, tak nám položil otázku, jestli podobnou zprávu, jakou jsme napsali předtím o Japonsku a Indonésii, napíšeme také o Sovětském svazu. Řekli jsme: Samozřejmě, pracujeme na ní. Pak jsme si ale položili otázku: jak to, že to ten Brežněv ví? A muselo to být indiskrecí příjemců našich předchozích zpráv, tedy lidí z vedení předsednictva KSČ, kteří si chtěli u Brežněva šplhnout,“ prozradil Zikmund, jak se generální tajemník o jejich úkolu nejspíše dozvěděl.
„Brežněv nakonec zprávu dostal – Jirka Hanzelka šel na poštu v Jindřišské ulici a podal telegram: Leonid Iljič Brežněv, Kreml, Moskva. Připravená zpráva hotová, sdělte laskavě, kdy můžeme osobně předat,“ uzavřel Zikmund zvláštní příběh zvláštní zprávy.
Zákaz za „hanebný akt“
Nelichotivý obrázek sovětského vzoru skončil v trezoru, českoslovenští komunisté ho označili za protisocialistický pamflet. A Zikmundovi s Hanzelkou připsali škraloup, který se po 21. srpnu 1968 ještě rozšířil. Oba cestovatelé okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy odsoudili.
Miroslav Zikmund se den před invazí vrátil z dovolené v tehdejší Jugoslávii. Po příjezdu tanků sovětskou agresi označil ve vysílání zlínského (tehdy gottwaldovského) rozhlasového studia za „hanebný akt“ a „podvod“. Rozhlas také v několika jazycích odvysílal jeho výzvu jeho přátelům v Sovětském svazu, aby apelovali na ukončení okupace Československa.
Nesouhlas se srpnem 68 neodvolal Zikmund ani s nástupem normalizace. „Došlo ke změně – a buď režim přijmete, nebo se proti němu postavíte. Přijmout jsme ho nemohli, principiálně ne,“ nezvažoval prý, že by prohlásil, co by normalizační komunisté chtěli od populárního cestovatele slyšet. Přestože to znamenalo zákaz publikování – a samozřejmě cestování na dalších dvacet let.
Jiří Hanzelka podepsal Chartu 77. Miroslav Zikmund se rozhodl svůj podpis nepřipojit. „Říkal jsem mu: Jirko, vždycky jsme ty věci dělali společně, když jsem nebyl u zdroje, tak bych si připadal, jako když jsem naskočil do rozjetého vlaku,“ vysvětloval. „Takže jsem to nepodepsal, zato jsem se postavil za Jirku, když se objevil nactiutrhačný článek, jak je Jiří Hanzelka placen cizími mocnostmi a podobně. Napsal jsem do redakce toho časopisu. Potom mi někdo ze signatářů Charty poděkoval a říkal, že to bylo víc, než kdybych podepsal Chartu.“
Zaměstnat ho nikde nechtěli, na několik let mu byl odepřen i důchod, Zikmund tedy svou pozornost – zatímco jeho pozorovala StB – upřel na uspořádání rozsáhlého a podrobně vedeného archivu, který s Jiřím Hanzelkou na cestách nashromáždili. V devadesátých letech ho darovali Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Ke stým narozeninám známého cestovatele rozšířilo muzeum stálou expozici o dočasnou výstavu. Do 5. května si mohou návštěvníci prohlédnout umělecká díla, která nějak souvisí s životem cestovatelů. Například obraz, který dostali při návštěvě Etiopie, anebo portrét patnáctiletého Miroslava Zikmunda.
Cestování nekončí
S otevřením hranic po roce 1989 se Zikmund znovu vydal na cesty. Bohužel už bez nemocného Hanzelky. Mimo jiné do Austrálie, kam se při druhé výpravě nedostali. K protinožcům odlétal 22. dubna, prý z tradice, v tento den totiž začínaly obě jejich předchozí expedice.
Obdržel medaili Za zásluhy od prezidenta Václava Havla a Řád Tomáše G. Masaryka I. třídy od Miloše Zemana, přesto když v roce 2014 přebíral čestný doktorát zlínské univerzity, vzpomínal především na první vyznamenání, které kdy v životě dostal. Na úpatí Kilimandžára po čtyřdenním výstupu upletli jemu a Hanzelkovi dva černošští vedoucí výpravy slavnostní věnce a dali jim je na tropické přilby.
Miroslav Zikmund v současnosti žije ve Zlíně, ve vile, která stojí v sousedství domu, v němž kdysi bydlel Jiří Hanzelka. Cestuje alespoň ve vzpomínkách, cestování je totiž podle něho způsob, jak poznat sám sebe.
Otázky pro Miroslava Zikmunda (Hyde Park Civilizace, 2017)
Jaké zaměstnání jste chtěl dělat, a nikdy nedělal? Měl jsem někdy představu, kdybych měl příležitost být takovým nějakým neviditelným mužíčkem nebo stvořením, které by bylo vybaveno perfektní nahrávací technikou, přitom by dokumentovalo, kromě toho, že by to bylo všechno v barvě, i vůně, pachy.
Jaké jsou podle vás nejdůležitější lidské vlastnosti? Fair play. Spolehnout se na dané slovo.
Změnil byste něco ve svém životě? Nezměnil. I s těmi chybami a prohřešky a omyly a šlápnutími do louže bych to asi všecko zopakoval ještě jednou.
Co v současné společnosti nejvíce chybí? Tolerance a schopnost vyslechnout druhé.
Co naopak nejvíce přebývá? Mluvíme do větru. Říkáme slova, která nemají žádný smysl.
Když se řekne Miroslav Zikmund, co si mají lidé okamžitě vybavit? Někoho, kdo jim otevírá svět. Nebo jim naznačil, že Česká republika není pupek světa a že je lépe se podívat za hranice, načerpat tam jiné znalosti, poučení a tím také získat více sebedůvěry.
