Bratislava – Voják, diplomat, astronom, jeden z těch, kteří se zasloužili o vznik Československa v roce 1918. Řeč je o Milanu Rastislavu Štefánikovi. Z nového státu se však jeho první ministr vojenství dlouho netěšil; 4. května 1919 zahynul v troskách letadla, které jej převáželo na rodné Slovensko. Jeho ostatky byly pochovány v kamenné mohyle na vrchu Bradlo. Pád italského dvouplošníku Caproni Ca.33 u obce Vajnory (dnes součást Bratislavy) bývá často přičítán chybě pilota či technické závadě na stroji. Více či méně pravděpodobných teorií o možném průběhu události však existuje celá řada.
Někteří historici tvrdí, že nehodu mohl způsobit sám Štefánik, který prý během přistávacího manévru omdlel a spadl na řídicí páku. Podle jiných badatelů byl letoun sestřelen československými vojáky, kteří si spletli italskou trikolóru s maďarskou. Narazit lze ale i na spekulace o sebevraždě, nebo dokonce o atentátu, jehož údajným zosnovatelem měl být ministr zahraničí Edvard Beneš. Štefánik se s ním názorově příliš neshodl, což se projevilo i na mírové konferenci v Paříži, odkud po rozporech s Benešem počátkem května odjel do Itálie. A právě let z Udine se mu stal osudným.
Ve víru dohadů o příčinách Štefánikovy smrti pak nezřídka zapadá význam jeho krátkého, ale na události mimořádně bohatého života pro moderní dějiny Čechů i Slováků. Velkou část svého života zasvětil astronomii, do povědomí se ale nezapsal jen vědeckou činností, ale i svým podílem na vzniku samostatného Československa. O to tragičtěji působí skutečnost, že do země, k jejímuž zrodu významně přispěl, se nikdy nevrátil živý.
Astronom s francouzským občanstvím
Narodil se 21. července 1880 v Košariskách na západním Slovensku. Původně studoval stavební inženýrství, po několika semestrech ale přešel na filozofickou fakultu a začal se zabývat astronomií, která se stala jeho celoživotní zálibou. V roce 1904 odešel Štefánik už jako vystudovaný astronom do Francie, kde se uchytil na observatoři v Meudonu poblíž Paříže. Do povědomí nejen odborné francouzské veřejnosti se zapsal svými četnými vědeckými výpravami. Na cestách za zajímavými nebeskými jevy navštívil například Tahiti, Brazílii či Ekvádor. Už tehdy se však u něj projevovalo vážné onemocnění žaludku, které jej pronásledovalo po celý zbytek života.
Na svých výpravách se Štefánik nevěnoval pouze vědě. Z pověření francouzských úřadů zakládal meteorologické a radiotelegrafické stanice, jež měly sloužit zájmům Paříže ve světě. Tato práce přispěla k tomu, že Štefánikovi bylo v roce 1912 uděleno francouzské občanství.
Vojenský letec, který stál u zrodu vojenské meteorologie
Po vypuknutí první světové války nastoupil Štefánik k francouzskému letectvu. Kromě odvážných průzkumných letů se do vedení válečných operací zapojil i zřízením vojenské meteorologické služby. V září 1915 byl přeložen na srbskou frontu, ale kvůli zdravotním problémům musel být zanedlouho převezen do Itálie.
Po návratu do Paříže v prosinci 1915 se Štefánik zapojil do činnosti v československém zahraničním odboji. Spolu s Benešem a T. G. Masarykem patřil k vůdčím osobnostem ústředního orgánu odboje – Československé národní rady (ČSNR). Svými četnými kontakty na vysoké francouzské představitele významně pomohl propagaci myšlenky samostatného státu Čechů a Slováků. Svým šarmem a obratností ve společenském styku otevíral dveře k předním osobnostem Francie, včetně premiéra Aristida Brianda. Rovněž tlumil rozpory mezi jednotlivými exilovými skupinami a v neposlední řadě se aktivně podílel na formování česko-slovenských legií.
Na sklonku války se Štefánik v hodnosti francouzského brigádního generála vydal za legionáři na Sibiř. Během cesty ho zastihla nečekaná zpráva o vyhlášení samostatnosti Československa a o tom, že byl jmenován ministrem války nového státu. Plán na obnovení bojové morálky legií a jejich zapojení do ruské občanské války se Štefánikovi nepodařilo zrealizovat. Navíc jej opět trápilo podlomené zdraví, a proto na počátku roku 1919 Rusko opustil.
