Praha - Jako když v nevětrané místnosti otevřete okno. Zřejmě právě tak působí pracovní styl soudce Vojtěcha Cepla ml. ve srovnání s jeho ostatními kolegy. Zatímco se o české justici mluví převážně jako o těžkopádné a pomalé, Ceplovy rozsudky jsou srozumitelné, přístupné i laikovi a mají místy až glosujícící charakter. Přístup, který někteří Ceplovi kolegové označují za americký, tak středočeského soudce od všech zbylých zásadně odlišuje; rovněž naznačuje cestu, kudy by se – co do veřejné komunikace – mohlo tuzemské soudnictví vydat. Že to není cesta, jíž by však všichni vítali s nadšením, je však nasnadě.
Osoba předsedy senátu středočeského krajského soudu Vojtěcha Cepla je v posledních měsících spojena především se soudními jednáními ohledně tzv. justiční mafie. Pojem, který vynesla někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, slouží jako označení pro skupinu prokurátorů a soudců zabývajících se kauzou bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka. Konkrétně pak platí pro nejvyšší státní zástupkyni Renátu Veseckou, bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, místopředsedu Nejvyššího soudu Pavla Kučeru a náměstka Vesecké Karla Černovského.
Paragraf první: Soudce celebritou?
Novinář Tomáš Němeček (Lidové noviny)
„Patří k jeho (Ceplově) přesvědčení, že má na normálně položenou otázku normálně odpovídat a nemá se schovávat a nemá říkat, jako je tomu často zvykem: Všechno jsem napsal do rozsudku, přečtěte si můj rozsudek, nebudu nic vysvětlovat.“
Byl to právě soudce Cepl, kdo stvrdil, že Marie Benešová měla právo zmíněnou skupinu za justiční mafii označit - kvůli nepřehledným machinacím ve vyšetřování celého případu. Svůj verdikt přitom musel zopakovat. Skutečnost, že se Benešová za své označení dotčeným osobám (s výjimkou vrchního státního zástupce Libora Grygárka) omlouvat nemusí, v soudní síni zazněla 14. června 2010 podruhé. Stejný rozsudek od téhož soudce přišel již před dvěma lety.
Vojtěch Cepl i tentokrát celé jednání zpřístupnil všem novinářům včetně kamer a rozsudek poté znovu ochotně komentoval. V české justici skutečná výjimka. „Otevřeností vůči médiím a čtivým stylem rozsudků se vymyká průměru českého soudnictví. Myslím, že tím, jak soudci získávají na významu, jim více sluší tento styl než komisní, úřednický styl, který je pro diváky, občany tajuplný,“ konstatoval Jan Wintr z katedry teorie práva Karlovy univerzity.
„Jednání soudu je veřejné. Není to žádná moje ochota, mám za to, že to je moje povinnost,“ říká Cepl ke svému otevřenému přístupu. „Rozsudky jsou jedna z nejdůležitějších a také nejpedagogičtějších součástí práva, málokdo si ve volných chvílích čte paragrafy,“ podotýká s odkazem na onu známou poučku „neznalost neomlouvá“.
Paragraf druhý: Amerika v soudní síni
V Ceplově přístupu k právu a v jeho snaze přiblížit ho občanům mnozí hledají a nacházejí dědictví jeho otce, zesnulého spolutvůrce ústavy a bývalého ústavního soudce, profesora Vojtěcha Cepla staršího. Ten svého syna v jeho pracovním postupu podporoval. "I kdyby to nebyl můj syn, tak jsem toto rozhodnutí (otevřít soud veřejnosti – pozn. red.) velice uvítal. Jednak proto, že jednání bylo otevřené, a jednak, že šlo na podstatu věci a nebylo to u nás převládající formalistické háčkování paragrafu," řekl již dříve na adresu juniora Cepl starší.
Podle Wintra z Karlovy univerzity navíc syn stejně jako jeho otec realizuje svým přístupem americké pojetí práva. Zatímco v Evropě má soudce spíše úlohu spravedlivého úředníka, ve Spojených státech se od něj očekává publicita i plnění úlohy veřejného činitele.
Ze zákona o soudech a soudcích – soudcův slib:
„Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“
Paragraf třetí: Vstřícnost, nebo předpojatost?
V tomto momentu se však soudce může dostat do střetu nejen se svými kolegy, ale i s výkladem soudcovské úlohy. Ustavní soud sice dal Ceplově přístupu za pravdu a zrušil podmínku, která soudům zakazovala zveřejňovat nepravomocná rozhodnutí, někteří představitelé justice to však považují za nebezpečné. „V trestním řízení se obviněný považuje za nevinného až do okamžiku, než je odsouzen. Pokud však média prezentují skutek, který obviněný spáchal, negativním způsobem, může se stát, že navodí silný pocit toho, že je člověk vinen, aniž by byl zatím odsouzen,“ zdůraznil viceprezident soudcovské unie Tomáš Mottl.
Ceplovy komentativní rozsudky navíc mohou být některými odborníky na právo považovány za předpojaté - a v takovém případě by byly v rozporu s postavením soudce. Ten musí být podle zákona o soudech a soudcích nezávislý a nestranný. Proti způsobu, kterým Cepl vynáší své rozsudky, se tak ohradil například Petr Toman, právník Pavla Němce, tedy jednoho ze žalobců v procesu s Benešovou.
"Je možné komentovat i nepravomocně skončenou kauzu (tou je právě kauza kolem justiční mafie – pozn. red.), ale nesmí tím obsahem toho, co řekne, vyvolat v účastnících a ve veřejnosti pocit, že je nějak podjatý, zaujatý, jednostranný," podotkl Mottl.
Co říká o soudci zákon?
§ 79
(1) Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
(2) Nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících.
§ 80
(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
(2) V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce zejména
a) je povinen prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst,
b) je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, (…)
f) dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována.
Odborníci se ale nicméně shodují na tom, že otevřenost soudů zvyšuje jejich transparentnost. „Každý rozsudek, který je veřejně prezentován a u kterého jsou vysvětleny důvody, o něž se opírá, může zvyšovat důvěru občanů, že bude rozhodováno podle práva,“ uzavírá teoretik práva Jan Wintr z Karlovy univerzity.
