Kadaň – V době, kdy se rozhodovalo o vzniku Československa, žilo v pohraničí budoucího státu daleko více Němců než Čechů. Pro „české Němce“, kterých tehdy u nás žilo 36,7 procenta, byla idea českého národního státu, zakotvená v Tříkrálové deklaraci z ledna 1918 naprosto nepřijatelná. Myslitelné bylo pouze vytvoření vícenárodnostního státu s garantovanými národnostními právy. Čeští Němci se nechtěli smířit s tím, že jim budou vládnout Češi, vytvořili proto samostatné provincie s provinční vládou. Vrcholem protestu byl incident v Kadani, kde hádka při vyvěšování vlajky na radniční věži skončila 4. března 1919 střelbou, která znamenala nakonec 26 mrtvých a konec německých snah o právo na sebeurčení.
Klíčovým okamžikem ve vývoji v novém Československu byla polovina roku 1918, kdy vítězné velmoci uznaly Českou národní radu, a bylo tudíž zřejmé, že pro německou menšinu bude životně důležité, zda nový stát bude uspořádán jako český národní stát nebo stát národnostní.
O osudu německých provincií rozhodlo násilí
U českých Němců, kteří tak ztratili rakouskou podporu, v té době stále sílily obavy z české nadvlády. Kroky z německé strany tak na sebe nenechaly dlouho čekat - 29. října 1918 vyhlásili v Liberci němečtí poslanci Prozatímního národního shromáždění Německého Rakouska, zastupující oblast severních Čech, „jménem jimi zastoupeného národa“ samostatnost provincie Deutschböhmen (Německé Čechy) a její příslušnost k Německému Rakousku. O den později se podobně vyslovili poslanci zastupující provincii Sudetenland (Sudety). Oblast Böhmerwaldgau (Šumavská župa) měla připadnout k Hornímu Rakousku, a tzv. Deutsch Südmähren (Německá jižní Morava) připadla k Dolnímu Rakousku. Demokraticky zvolené prozatímní vlády těchto 4 provincií prohlásily tato území za součást Německého Rakouska - německé obyvatelstvo mělo podle představ svých zástupců stejné právo na sebeurčení jako obyvatelstvo české.
Nicméně další vývoj v zemi lze přiblížit například komentářem tehdejšího ministra financí Aloise Rašína: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze – ale nyní, když spojenci zvítězili, - rozhoduje moc.“ Tím bylo zřejmé, že o osudu německých provincií rozhodne násilí. Od poloviny listopadu 1918 začaly československé branné síly obsazovat německy osídlená území Čech a Moravy. A začalo se i střílet - na hlavním náměstí v Moravské Třebové bylo 29. listopadu 1918 zastřeleno českým vojskem šest německých civilistů - 16. prosince 1918 byla po 44 dnech vláda provincie Deutschböhmen donucena ukončit svoji činnost v Liberci. Do konce roku 1918 bylo pohraničí v rukách československého vojska. V očích tamějšího obyvatelstva se jednalo o zcela nelegitimní krok – provinční vlády se tak musely přesunout do Vídně.
Jedna hádka - 26 mrtvých
Několik mladých lidí si vynutilo možnost znovu vystoupit na radniční věž, aby zde mohla být opět vyvěšena vlajka – dělo se tak opět za souhlasu českého velitele. Bezprostředně po rozvinutí praporu začal dav na náměstí se zpěvem písně „Stráž u Rýna“ (Wacht am Rhein). V těch chvílích se spustila hádka u vchodu do radnice mezi německými navrátilci z války a místní vojenskou hlídkou, při které jeden výrostek hodil po vojákovi trochu malty. Padl první výstřel, který se stal signálem ke krvavému střetu - 23 mrtvých a 100 těžce zraněných, na následky střelby zemřeli pak ještě další 3 lidé.
A pak přišel 4. březen 1919…
V Kadani se uskutečnil pokojný protest proti znemožnění účasti na volbách do rakouského parlamentu. Zároveň však mělo jít o demonstraci za právo na sebeurčení národů propagované americkým prezidentem Wilsonem. Pronajatý sál nestačil a demonstrace se přesunula na náměstí a střet mezi německými obyvateli a českými vojáky byl na světě - problém nastal při vyvěšování vlajky na radniční věži.
Podobným způsobem zasáhlo československé vojsko i při demonstracích v jiných příhraničních městech. Vedení nového Československa vyvodilo sice pro sebe ponaučení, že v budoucnu nesmí k podobné tragédii za žádnou cenu opět dojít, o německých požadavcích ale česká politika ani v nejmenším vážně neuvažovala. Ve světovém tisku se sice objevily projevy rozhořčení nad krutostí české správy, zájem byl ale brzy zapomenut. V Čechách a na Moravě působily poté události 4. března jako významný milník ke stmelení Němců z různých regionů v jedno „osudové společenství“, k vytvoření národnosti, které se označovalo jako sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudetenland.
