Blansko – V blanenském domově pro seniory se jedna z místností vrátila do dob 50. let minulého století. Tamním klientům trpícím demencí pomůže s rozpomínáním na doby jejich mládí. Bezpečné a důvěrně známé prostředí má klientům usnadnit trénování paměti.
Mají problém si vzpomenout, co jedli k snídani, ale staré vzpomínky vidí jako živé. Senioři trpící demencí mohou trénovat svoji mysl rozpomínáním se na staré zážitky. A praxe ukazuje, že lidé si nejlépe pamatují právě podněty, které mají uloženy v dlouhodobé paměti.
Na tomto principu pracuje tzv. reminiscenční terapie. Speciální místnost pro vzpomínky teď vytvořili v blanenském domově pro seniory. Díky sbírce starého nábytku vybavili jednu z místností tak, aby vypadala jako obývací pokoj z 50. let. Tedy z doby, kdy byli tamní klienti v nejlepším věku a zakládali rodiny.
V obývacím pokoji seniory obklopuje například starý kredenc, nádobí, první kuchyňské roboty, křeslo, černobílý televizor, obyčejná žehlička či sifon. Zkrátka věci, které měl člověk dříve běžně doma a které mu otevírají dveře do mládí - doby, kterou si bezpečně pamatuje.
V „místnosti vzpomínek“ se senioři cítí známě, bezpečně a mohou si tam s terapeutem povídat a cvičit paměť. „Oni se v této místnosti rozpovídají, jsou tady šťastní, protože jsou ve svém světě. V běžném životě je všechno stresuje,“ vysvětlila ředitelka Senior centra Blansko Lenka Dražilová.
Demence – nemoc, na kterou není lék
Demence nevratně postihuje lidský mozek a na nemoc dosud neexistuje žádný lék. To, že se starý člověk plete a zapomíná, bylo dříve bráno jako součást přirozeného procesu stárnutí. Až počátkem 20. století lékaři zjistili, že degenerativní změny mozku a postupný úbytek funkční paměti je onemocnění, které nutně stáří nemusí provázet.
V Česku demencí trpí asi 120 tisíc lidí, častěji nevyléčitelná nemoc postihuje ženy. Po osmdesátce má diagnózu demence každý čtvrtý senior, výjimkou nejsou ale ani čtyřicátníci.
Když starý člověk přichází o paměť, zpočátku si své onemocnění uvědomuje, a o to víc ztrácí pocit jistoty a bezpečí. Často také nástup nemoci maskuje. S postupujícím onemocněním a poškozením mozku ale schopnost uvědomění si nemoci klesá, a nemocný senior postupně ztrácí orientaci v čase i prostoru, ubývá mu krátkodobých vzpomínek, bývá zmatený, dezorientovaný a neklidný. Nerozumí světu kolem sebe, vše je najednou cizí a neznámé.
Nemoci nejdéle vzdoruje oblast dlouhodobé paměti, která je ukryta „hluboko“ v mozku. Právě s dlouhodobými vzpomínkami a pamětí pracuje aktivizační metoda, která se nazývá reminiscenční (vzpomínková) terapie.
