Praha – Přestože po vzniku manifestu Několik vět v červnu 1989 rostly naděje na změnu, zlom nastal až po událostech 17. listopadu. Jeden z autorů Několika vět a pozdější poradce prezidenta Václava Havla Jiří Křižan přiznává, že ne všechna rozhodnutí byla z dnešního pohledu správná. Například jmenování Mariána Čalfy do funkce předsedy vlády bylo podle něj nešťastné.
Po vzniku manifestu Několik vět plánovali jeho autoři na 10. prosince 1989 setkání signatářů na Palackého náměstí. „V té době sice panovaly obavy z represe, ale zároveň rostly i naděje na změnu, která podněcovala občanskou odvahu, ta byla do té doby mizivá,“ komentoval situaci před listopadovou revolucí scénárista a bývalý poradce prvního porevolučního prezidenta Václava Havla.
Záhy po vzniku Občanského fóra komunisté změnili svůj postoj k disidentům. Začali je brát jako své partnery a vyjednávali s nimi zprvu jen o omezení své moci a později i o jejím předání. K této skutečnosti přispěla podle Křižana i mohutná podpora lidí z ulice a tlak, který přinášel vývoj v ostatních socialistických zemích. Vedení KSČ bylo bezradné mimo jiné i proto, že Moskva do událostí nezasahovala a komunisté se museli vyrovnat se situací sami.
Jiří Křižan vysvětlil i jmenování komunisty Mariána Čalfy do funkce předsedy vlády. Pro mnohé nepochopitelná volba byla podle Křižana výsledkem pragmatické úvahy. „Čalfa se stal předsedou vlády kvůli svým schopnostem, dokázal nastartovat činnost kabinetu bez problémů. Dnes se však ukazuje, že to bylo nešťastné řešení, protože to byl signál pro komunisty, že je všechno v pořádku, a společnost se z toho dodnes nevzpamatovala,“ přiznal pochybení tehdejšího vedení OF Křižan s tím, že před takovým rozhodnutím varovali nejen disidenti, ale i studenti a političtí vězni. „Čalfa se však choval velmi loajálně a nikdy neudělal nic špatného,“ dodal Křižan.
Křižan dále potvrdil, že prosincová nominace na úřad prezidenta republiky skutečně nebyla jednomyslná. Kromě Václava Havla a Alexandra Dubčeka, jehož propagovali lidé z Obrody, se objevilo se i jméno Čestmíra Císaře. Ale Havel byl podle něj symbolem něčeho nového, na rozdíl od Dubčeka, který představoval proud něčeho, co už tady bylo.
