Praha – Pět let debat a rok a půl příprav reformy - to je časová osa historie vzniku reformy vysokých škol, která má začít platit už příští rok. Jak ministerstvo, tak akademická obec vědí, že změny jsou nutné, ale shodnout se nedokážou. A tak se již tak horká půda pod nohama stále více rozpaluje. Univerzity stále opakují, že ministerstvo obchází některé jejich klíčové připomínky, úřad Josefa Dobeše (VV) zas opakuje, že zákon nemá vyhovovat zájmovým skupinám a že v něm ani nelze vyhovět všem. S blížící se realizací legislativní normy bijí vysoké školy na poplach stále hlasitěji, Univerzita Karlova svolala vedení, akademiky a studenty k domluvě na dalším postupu proti záměrům ministerstva. Chystanou reformu vysokých škol odmítlo dvacet z celkem 26 akademických senátů.
Co jí vadí? Upřednostění tzv. rady školy, přičemž doteď měl hlavní slovo akademický senát, a emoce budí i školné. Nabízíme analýzu hlavních připomínek:
Míra ignorace připomínek
Podle rektora UK Václava Hampla se třeba na zákonu o finanční pomoci studentům velice podepsalo, že zástupci vysokých škol měli mizivou možnost se k němu během jeho přípravy vyjadřovat. Uznává ale, že věcný záměr má „dosti mezirezortní charakter, což určitě činilo jeho přípravu pro ministerstvo složitější“. U věcného záměru zákona o vysokých školách se podle něj podařilo domluvit pravidelné konzultace týmu, který ho na ministerstvu připravoval, s pracovní skupinou delegovanou reprezentacemi vysokých škol – Českou konferencí rektorů a Radou vysokých škol.
„Díky tomu a díky osobnímu nasazení náměstka profesora Ivana Wilhelma se podařilo v celé řadě záležitostí dojednat jakýsi ne sice vždy zcela uspokojivý, ale přeci jenom konsenzus – byť někdy za cenu poměrně značné nekonkrétnosti,“ konstatuje Hampl a dodává, že bohužel začátkem podzimu konzultace skončily a po politických jednáních se stalo, že „některé vyjednané věci tam buď nejsou, nebo jsou, ale opačně, než bylo vyjednáno“.
Akreditace a financování
Dobeš sleduje zavedení dvoustupňového modelu akreditace dané vysoké školy, čímž se má dosáhnout posílení autonomie. První stupeň představuje zavedení vnitřní akreditace vysoké školy - každá vysoká škola dostane kompetenci si nastavit svoji vnitřní akreditaci, a tím tedy podle Dobešovy představy i možnost nastavit vnitřní mechanismy měření kvality. Zároveň ale budou mít školy větší odpovědnost. Veřejné vysoké školy budou s ministerstvem uzavírat rámcové smlouvy na tři až pět let, kde si stanoví, jakých výsledků škola dosáhne v příštích letech a kolik peněz na to od státu dostane.
O druhém stupni akreditace, tedy posouzení celkového profilu vysoké školy by rozhodovala po těch pěti letech agentura, jejíž ředitel by byl jmenován Akreditační komisí. Navíc o ekonomických záležitostech mají rozhodovat rady tvořené lidmi z regionální politiky nebo firem. Rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl se nad návrhem, aby o ekonomických záležitostech univerzit rozhodovaly rady složené z regionálních politiků a podnikatelů, pozastavil. Vidí v tom celou řadu možných problémů.
Celou část týkající se akreditací a řízení kvality považuje Hampl za jednu z nejméně dokončených a dořešených částí návrhu. V rozhovoru pro univerzitní webový server uvedl, že ji lze špatně hodnotit. Snahu odlehčit akreditační komisi považuje za důležitou, protože je v současném systému přetížená. „Nicméně velmi netriviálním problémem je, jak pro účely akreditace adekvátně hodnotit instituce. Návrh předpokládá, že “stát„ (akreditační komise, agentura…) bude hodnotit, jak dobře instituce hodnotí sama sebe. To je myšlenka v obecnosti jistě zajímavá, jenže v detailech se velmi snadno můžou ukrývat tisíce ďáblíků. Tady nám právě velmi vadí ta nedostatečná rozpracovanost návrhu, aby bylo zřetelné, že změny skutečně povedou k tlaku na zvýšení kvality…,“ soudí rektor. Připomněl univerzitní reformní materiál, v němž padl návrh akreditovat širší oblasti, v rámci nichž by už mohla mít instituce vlastní prostor pro koncipování konkrétních studijních programů.
Školné
Návrh reformy počítá také se zavedením odloženého školného, kterému bude předcházet systém studentských grantů, půjček a spoření. Vláda se už dříve dohodla, že školné by se mělo začít platit od roku 2013, maximální výše poplatků bude 10 tisíc korun za semestr. Sama Karlova univerzita navrhovala ve svém koncepčním materiálu takzvané zápisné jako formu zvýšení podílu studentů na financování jejich studia. U zápisného jde o relativně malé částky, s jejichž placením by většina studentů neměla mít vážnější obtíže. „Administrace by byla jednoduchá a díky tomu by přínos pro školu byl relativně větší – byť z absolutně poměrně malých částek. Nebylo by to také kriticky závislé na systému půjček. Ten se teď ukazuje jako bolestná, nedodělaná a problematická část školného,“ míní Hampl. Podobu konglomerátu školného a systému tzv. finanční pomoci studentům, jak je v současnosti navrhována, označuje za neakceptovatelnou.
Rektor ČVUT Václav Havlíček ve Studiu ČT24:
„Jsem v principu pro školné, ale za předpokladu, že bude představovat možnost snížení hlubokého podfinancování českých vysokých škol v porovnání s vyspělým světem. Ale ono je to ministerstvem a vládou míněno jinak, a sice jako záplata na díru ve státním rozpočtu a tuto záplatu já odmítám…“
Za jeden z klíčových problémů považuje systém půjček, který má nepochybně své náklady. „Někdo musí za studenty úroky chvíli platit a pravděpodobně i jistinu za část absolventů. Já nejsem schopen uvěřit tomu, že by stát za současné situace rozpočtu byl ochoten do tohoto “přihodit„ extra peníze. Toho se bojím a rád se budu mýlit,“ tvrdí rektor. Spíše ale počítá s tím, že zmíněné náklady půjdou ve státním rozpočtu na účet kapitoly vysokých škol. „Veřejné prostředky na vysoké školy, které se již nyní tenčí a v mezinárodním srovnání jsou ostudně nízké, by se tak ještě snížily. Studenti by se zadlužili. O tom, co budou studovat, by se nerozhodovali podle svých schopností a talentu, nýbrž především podle očekávatelné schopnosti splácet budoucí dluhy. Jediný kdo by na připravovaném systému spolehlivě benefitoval, by byly banky,“ vysvětluje.
Propojení škol s veřejnou i soukromou sférou
Ministr Dobeš hodlá také zvýšit prostupnost mezi školami a veřejnou i soukromou sférou. Akademikům by podle něj prospěla po pěti až deseti letech působení na škole konfrontace s praxí a běžným pracovním trhem, poté by se měli vrátit zpět na univerzitu. Pěstování kontaktů a spolupráce považuje Hampl za užitečné. V kontextu navrhovaných záměrů ale podle něj spíše hrozí riziko přílišného podřízení veřejných vysokých škol politickým zájmům a snahy měnit univerzitní vzdělání směrem k jakési přípravce pro práci v konkrétní firmě. „A to by pro kvalitu univerzitního vzdělávání – a ostatně pro kvalitu veřejného prostoru a života vůbec – byla vysloveně škodlivá myšlenka,“ uzavírá Hampl.
