Praha – Bitva na Bílé hoře bývá označována za jednu z největších národních katastrof. Během dvouhodinového boje, v němž vzpurné české stavy podlehly habsburské moci, se na vrchu za Prahou započal proces rekatolizace a germanizace země, jemuž spisovatel Alois Jirásek vtisknul označení „období temna“. České země však v důsledku bitvy především ztratily poslední zbytky své samostatnosti a na další staletí se staly jednou z provincií habsburské monarchie. K osudovému střetnutí došlo 8. listopadu 1620.
Předpokladem pro vojenské střetnutí u letohrádku Hvězda byla rebelantská politika českých stavů. Ty již od začátku 17. století projevovaly nespokojenost s habsburskou správou země; domácí šlechtě vadily centralistické tendence Vídně, snaha omezovat moc českých stavů i preferování katolického vyznání na úkor protestantismu. Ten měl přitom v českých zemích výjimečné postavení už od husitských bojů.
Na utužující se politiku císaře Matyáše, bratra Rudolfa II., šlechta reagovala protestní defenestrací pražských místodržících z oken Pražského hradu v roce 1618 a vyhlášením konfederace nizozemského střihu o rok později. Češi zároveň z vlastního trůnu sesadili Habsburka (Ferdinanda II.) a na jeho místo dosadili německého kurfiřta Fridricha Falckého. Započatá revoluce, jež do dějin vešla jako české stavovské povstání, pak vyvrcholila vojenským střetem na Bílé hoře.
Bitva na Bílé hoře. Dvě hodiny a hrdinné moravské pluky
K bitvě mezi vojsky českých stavů a katolickou armádou císaře došlo 8. listopadu 1620 kolem poledního. Z vojenského hlediska bezvýznamný střet mezi českým vojskem, čítajícím 20 000 mužů, a o něco silnějšími katolickými jednotkami trval pouhé dvě hodiny. Špatně placení a nedisciplinovaní žoldnéři v českých službách nedokázali využít svoji strategicky výhodnou pozici a byli nepřáteli lehce rozprášeni.
Často citovaným momentem bitvy je závěr bojů, kdy se u zdi letohrádku proti přesile hrdinně, leč marně bránily moravské pluky. Paradoxní je, že v letohrádku celou dobu bitvy čekala stavovská záloha, která se nakonec vítězům vzdala bez boje. Česká strana přišla o 6 000 bojovníků, císař maximálně o třetinu z tohoto počtu.
Zimní král – ten, jenž krátce panoval
Český král Fridrich Falcký se na bojiště dostavil až ve chvíli, kdy jeho armáda začala ustupovat, a hned následujícího dne po porážce z Prahy uprchl. „Zimní král“ bývá přezdíván kvůli tomu, že vládl právě jen jednu zimu. Prahu po porážce plně ovládla císařská vojska a povstalci byli krutě potrestáni.
V červnu následujícího roku sedmadvacet vůdců povstání popravil kat Mydlář na Staroměstském náměstí. Sťaté hlavy pak byly nabodnuté na kůl a pro výstrahu vystaveny na mosteckých věžích Karlova mostu. Památku popravy českých pánů zde na Staroměstském náměstí dodnes připomíná pamětní deska a 27 křížů vyznačených v dlažbě na chodníku.
- Bitva na Bílé hoře autor: ČT24, zdroj: wikipedia.org
- Poprava sedmadvaceti českých pánů zdroj: wikipedia.org
Rekatolizace, germanizace, emigrace
Období českého stavovského povstání je dnes považováno za první etapu třicetileté války. Během ní ponížené české země přijaly diktát habsubrské dynastie známý jako Obnovené zřízení zemské. Habsburkové si v něm zařídili bezvýjimečný dědičný nárok na český trůn a v zemi nastolili germanizační a rekatolizační kurz. Lidé se museli vzdát svého protestantského vyznání a konvertovat ke katolicismu.
Mocenské změny ve vleku s válečnými ztrátami zapříčinilo první výraznou vlnu emigrace české inteligence (včetně Jana Amose Komenského) a rapidní úbytek obyvatelstva. Konfiskovaný majetek vzpurné šlechty připadl císaři nakloněné aristokracii, jež však v mnoha případech neměla k českým zemím žádný vztah.
Alois Jirásek následnou dějinnou etapu nazval obdobím temna, obdobím habsburského útlaku. Interpretace je to ale do značné míry černobílá - totéž období totiž přineslo české kultuře většinu lidových tradic a barokní architektura, jež „temno“ reprezentuje, vtiskla české krajině neopakovatelný ráz.
Sousloví „Bílá hora“ dodnes platí pro označení národní katastrofy. Jako nová Bílá hora býval označován mnichovský diktát v roce v 1938 i sovětská okupace v roce 1968.
