Praha – Diplomaté z islámských zemí varují před rostoucí islamofobií v Česku. Přitom by účastníci demonstrací českého muslima mohli i přehlédnout, kdyby kolem nich prošel. O život Čechů, kteří konvertovali k islámu, se zajímal pořad 168 hodin. Ve svých postojích nezapřou, že vyrůstali v Evropě, tresty ukamenováním nebo useknutí ruky považují za extrém a k mnohoženství se staví k jako zajímavé, ale i nepříliš praktické alternativě. Tématu se věnovala Lenka Pastorčáková.
K islámu se hlásí stejně hrdě jako k tomu, že jsou Češi. Při úvaze nad současnými teroristickými výboji, které znovu aktivizovaly diskuse o islámu, tak nepřekvapí tvrzení jedné z muslimek, Lucie Kamešové, že má „víc společného s jakýmkoliv Čechem, který jde tady po ulici,“ než s útočníkem, který sice volá 'Allahu Akbar', ale zcela nesmyslně zabíjí lidi. „Mně to samozřejmě vadí,“ řekla Kamešová, „ať to dělá kdokoliv.“ Lucie Kamešová se pro islám rozhodla před dvanácti lety. Svého náboženského přesvědčení by se nezřekla, i když stoupá počet nenávistného osočování muslimské komunity. „Až v poslední době se množí takové horší poznámky – 'teroristka, teroristka' nebo 'ať táhnu domů',“ uvedla.
Že jsou ale teroristické útoky vážnou překážkou života muslima v západní společnosti, potvrzují všichni. „Islám je prostě v tomhle období, od roku 2001, dost problematický,“ řekl Richard Hlaváček. Islám může při pohledu na konání Islámského státu v Iráku a Sýrii nebo nedávné povraždění redakce Charlie Hebdo působit jako kruté náboženství, pokud násilnosti podle těch, co tyto zločiny páchají, dovoluje. Snadno si tak čeští muslimové postesknou, že u Čechů často převládá názor, že co muslim, to terorista.
Muslima nepoznáš, když nemá šátek
Muslimské ženy obecně to mají v městech západního světa těžší. Na první pohled jsou jasně identifikovatelné a jsou tak náchylnější přitáhnout nechtěnou pozornost a bezdůvodné komentáře. Českého muže muslima by protiislámský demonstrant nepoznal, kdyby stál vedle něho. U Hlaváčka nebo jeho ženy by nikdo na ulici netipoval, že se pětkrát denně modlí k východu, kde leží Mekka. Jeho žena sice pochází z Maroka, kde byla zvyklá nosit šátek, ale v Česku se zahalování vlasů vzdala, aby nemusela trpět pohledy a případné narážky kolemjdoucích.
Čeští muslimové ve 168 hodinách
Lucie Kamešová: dvanáct let muslimka, provdaná za muslima z Palestiny
Richard Hlaváček: dvanáct let muslimem, ženatý s muslimkou z Maroka
Lenka Balická: čtyři roky muslimka, provdaná za muslima z Indie
A i tak by měl protiislámský demonstrant štěstí, že by vedle něj stál muslim, protože muslimská komunita v Česku je tak malá, že většina populace má zkušenost s obrazem islámu z médií spíše než z vlastní zkušenosti. „Je celkem pochopitelné, že lidé mají z islámu strach, protože ty zprávy jsou hrozné,“ hodnotí Lenka Balická, třetí představitelka muslimů mezi Čechy, která promluvila pro ČT.
Muslimem těžko a oklikou
Začátky Čecha, který se rozhodne pro islámskou víru, bývají těžké. Jak bylo řečeno, muslimů je zde málo a nový zájemce třeba nikoho nezná. První rady tak nalézají i na internetu. „Vygooglila jsem si modlitbu v islámu, našla jsem si video a podle videa jsem se doma začala modlit,“ vzpomíná Lenka Balická. Postupně ale navyknou a svůj přístup k víře berou zodpovědně. Pětkrát denně se modlí, během ramadánu se postí, alkoholu se nedotknou. Ženy se zahalují, alespoň většinou. I když šátek na první pohled prozradí, že dotyčná osoba je muslim, někteří v tom kromě oddanosti víře vidí i praktičtější výhody. „Nemusím řešit, jak vypadají moje vlasy. Nemusím řešit, jestli mám dvě kila navíc, protože to nikdo neuvidí,“ myslí si Balická, která vyznává islám zatím čtyři roky.
Richard Hlaváček je podobně jako Kamešová muslimem už dvanáct let. Všichni tři pak mají za partnery muslimy, kteří pocházejí ze zahraničí, a to z různých zemí – od Indie po Palestinu. Volba víry, která je pro středoevropský prostor poměrně cizí, ale vzešla z vlastního zájmu. Třeba proto, že jim bylo svým pojetím boha srozumitelnější než křesťanství se svým trojjediným Bohem. „Ty důvody, proč si ho vybíráte, jsou pro mě čistě teologické,“ uvedl Hlaváček. Všichni však musí čelit problematickým aspektům náboženství, které svým radikalismem západní svět děsí – právo šaría.
Tresty, které budí hrůzu, ženy, které nemají práva
Za cizoložství ukamenování nebo za krádež useknutí ruky. Tyto tresty čeští muslimové vnímají jako extrémní, často přitom upozorňují na detaily, které značně ztěžují jejich použití, protože je jejich naplnění nereálné. „Pro provedení trestu jsou potřeba čtyři svědci, kteří viděli, že ten akt proběhl,“ zmiňuje Hlaváček. „Kamenování žen za různé, třeba i naprosté drobnosti, takhle to tam prostě není,“ uvedla Balická, nicméně připouští, že islám není švédský stůl, ze kterého by si člověk vybral jen to, co se mu líbí. Kamešová by třeba nebyla úplně proti sekání rukou. „Myslím, že když člověk už chce krást, tak by měl nést důsledky svých činů,“ řekla. Hrozba takového trestu může být dobrá prevence.
Co ale vede ženy v evropském kontextu konvertovat k náboženství, kde je pozice ženy značně umenšována a stavěna do podřazenosti muži? V českém prostředí odpověď nenajdeme, mezi oslovenými muslimy se v rodinách dominantní role, že by žena musela muže poslouchat na slovo a on rozhodoval o celém jejím životě, moc nevede. „Nevybavuju si, že by někdo z nás dvou byl hlava rodiny,“ uvedl Hlaváček. Podle Balické má muž v islámu ale rozhodně těžší postavení. „Má zodpovědnost za rodinu, musí ji živit, potom myslím mohou ty ženy žít daleko spokojeněji než v 'západní civilizaci',“ řekla. Kamešová dodává, že ideální rovnoprávnost není nikde.
Nerovnoprávnost žen v muslimských zemích
„Celá státní správa v Afghánistánu je do velké míry v rukou mužů, takže samozřejmě má žena horší postavení. Je to i tím, že velký počet žen, skoro k osmdesáti procentům, pořád ještě neumí číst a psát,“ říká novinářka Petra Procházková, která strávila v Afghánistánu několik let jako válečná zpravodajka i žena muslima. Potvrzuje, že v některých muslimských zemích dojde i k takovému extrému, že je jako viník ukamenována znásilněná žena.
V Jemenu má svědectví ženy před soudem jenom poloviční váhu. V Saúdské Arábii nesmí řídit auto, v Pákistánu jsou vraždy ze cti a v mnoha zemích jsou sjednaná manželství velmi mladých dívek se starými muži.
Zatímco méněcennost žen odmítají, k mnohoženství se staví tolerantněji, byť je to forma, která je náročná na udržení a není možné si ji představovat způsobem, že muž si řekne, že bude mít víc žen, a tak se stane. „Umím si představit takovou situaci, kdy bych našla manželovi sama novou manželku,“ uvedla Kamešová. Roli by ale hrála délka manželství a vzájemné odcizení, kde by taková možnost byla přijatelnější než rozvod, nebo třeba závažné onemocnění. Pokud by taková situace nastala, Kamešová by další manželku ráda měla jako přítelkyni. „V tuhle chvíli by mi to asi úplně nevyhovovalo, ale na druhou stranu časem by to možná člověk i ocenil,“ dodala Balická.
