Ministerstvo vnitra ve spolupráci s protiizraelskou Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) osnovalo v 80. letech atentát na v emigraci žijícího politika Jiřího Pelikána. Plán na jeho likvidaci schválil ministr vnitra Jaromír Obzina. Je známo, že komunistické Československo palestinské teroristy cvičilo, zásobovalo a podporovalo. O atentátu se však dosud nevědělo. Paradoxně jej překazila až Státní bezpečnost (StB), která se bála následků. Případem se zabývali Reportéři ČT Karel Vrána, Jakub Szántó a Pavel Novotný.
Na pozvání generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Gustáva Husáka do Prahy na začátku 80. let zavítal vedoucí představitel Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat. Na ruzyňském letišti ho uvítal neostalinistický ideolog Vasil Bilak a další soudruzi.
Následná jednání mimo jiné s ministrem vnitra Jaromírem Obzinou probíhala za zavřenými dveřmi. Plánovaly se na nich teroristické útoky proti nepohodlným osobám. Dokazují to dokumenty, které se nacházejí v archivu bezpečnostních složek. „Vypovídají o tom, že Organizace pro osvobození Palestiny, tedy její bezpečnostní složka, navrhovala únos, případně likvidaci Jiřího Pelikána,“ potvrdil badatel Radek Schovánek.
„Na základě jednání soudruhů Obziny a Ijáda připravila Sjednocená bezpečnostní složka Organizace pro osvobození Palestiny akci PELIKÁN,“ stojí v dokumentu.
V době tajných pražských jednání se na Blízkém východě schylovalo k jinému dramatu. Kvůli pokračujícím teroristickým a raketovým útokům se izraelská armáda chystala udeřit proti Jásiru Arafatovi a jeho lidem. Ti v té době hledali podporu, kde jen se dalo, včetně komunistických zemí.
„Československo se samozřejmě specializovalo na špionáž a zbraně. Na dokumentech, které se vám podařilo objevit, je zajímavé, že vyjednávání probíhala s Abú Ijádem. On patřil k těm úplně nejvýše postaveným v OOP. Stál v Libanonu hned po boku Arafata, než je válka v roce 1982 vytlačila do Tuniska, kde ho Izraelci nakonec zabili,“ okomentovala zjištění izraelská expertka na palestinské hnutí Galia Golanová. Židovský stát Ijáda vinil i z podílu na masakru izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972.
Balík s výbušninou
Muž, jehož vraždu československá a palestinská strana v Praze domluvily, se jmenoval Jiří Pelikán. Bývalého ředitele Československé televize z roku 1968 pražské ani moskevské komunistické vedení nemohlo vystát. „Náš byt byl ve dnech okupace obsazen sovětskou KGB. Čekali na návrat Pelikána, aby ho zatkli. Z bytu samozřejmě zmizely všechny peníze a šperky,“ zachytila ve své divadelní hře manželka Jiřího Pelikána Jitka Frantová.
Herečka Jitka Frantová se narodila v roce 1932. Kariéru odstartovala na divadle. Po absolutoriu začínala v Uherském Hradišti, pokračovala v Kolíně a dostala se až do pražského Rokoka a Hudebního divadla v Karlíně. Popularitu jí ale přineslo účinkování v televizním seriálu Robot Emil v šedesátých letech. Její manžel byl Jiří Pelikán, který v té době zastával funkci generálního ředitele Československé televize.
Vzhledem k obsazení Československa v srpnu 1968 o rok později požádali o politický azyl v Itálii. Jak tam, tak i v německy mluvících zemích pokračovala ve své herecké kariéře. V médiích se objevilo nařčení ze spolupráce s StB na přelomu padesátých a šedesátých let, což odmítla. Prezident Miloš Zeman jí udělil medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti umění.
Pelikán byl ve čtyřicátých a padesátých letech zaníceným komunistou. V následující dekádě se přiklonil k reformnímu křídlu v KSČ. Po sovětské okupaci emigroval do Itálie, odkud vydával jeden z nejdůležitějších exilových časopisů Listy.
„Měl velmi dobré informační zdroje a kontakty do politické sféry,“ podotkl badatel Schovánek. „Protože byl předseda Mezinárodního svazu studentstva, měl ohromné kontakty. Reprezentanti Mezinárodního svazu studentstva se později stali ministry nebo dokonce prezidenty,“ doplnila Frantová.
Pelikánovy aktivity rozčilovaly československé komunistické vedení natolik, že mu v roce 1975 Státní bezpečnost zaslala balíček s výbušninou, který nadepsala jako doporučenou knihu, což Pelikánovi přišlo podezřelé. „Když s tím velice opatrně pohnul, tak to z rohu začalo kouřit,“ uvedla jeho manželka. Balík skutečně explodoval, nicméně tehdy jej ještě neměl zabít. „Vyšetřování konstatovalo, že mu to mohlo utrhnout prsty nebo vypálit oči,“ doplnil badatel Schovánek.
Pokus číslo 2
O šest let později, v roce 1981, hrozil Pelikánovi další atentát, který společně naplánovali teroristé z Organizace pro osvobození Palestiny a ministr vnitra Obzina. Pelikán byl pro Palestince vhodným cílem, protože byl kvůli svému židovskému původu označován za agenta sionismu.
„Celá akce vznikla spontánně během jednání představitelů palestinských rozvědek s československou rozvědkou, kdy byla navázána spolupráce. Palestinské rozvědky zřejmě pociťovaly jistou nutnost revanšovat se za zbraně, výcviky, logistiku a tak dále,“ soudí historik Petr Zídek z redakce Lidových novin.
Život Pelikánovi zachránila StB
K atentátu z roku 1981, posvěcenému ministrem Obzinou, ale nakonec nedošlo. „Rozvědka byla zásadně proti, a to i z důvodu, že Jiří Pelikán byl poslanec Evropského parlamentu,“ vysvětlil Schovánek. Krom toho jeho aktivity dotovala americká vláda. „Příslušníci Státní bezpečnosti si dobře uvědomovali, že pokud by se mu něco závažného stalo, tak by následovala velmi tvrdá odveta ze strany CIA,“ uvedl Schovánek.
„Vzhledem k tomu, že Pelikán je známou osobností, poslanec Evropského parlamentu a podobně, a organizuje proti nám ideologický boj, tato akce (likvidace) by vzbudila příliš velkou pozornost a více by nám uškodila,“ vyjádřila se k akci StB.
Setkání mezi Palestinci a zástupci československého ministerstva vnitra se zúčastnil Bechara Traboulsi, který je v dokumentech označen jako styčný pracovník OOP. Pan Traboulsi dodnes žije v Praze a mohl by dosvědčit, o čem se přesně hovořilo. Žádost o rozhovor však odmítl. „Nevybavuji si, že by předmětem jednání schůzek, jichž jsem se jako tlumočník zúčastnil, byly akce uváděné ve vašem emailu,“ napsal pouze.
Novinář, publicista a levicově orientovaný intelektuál se během druhé světové války zapojil do protinacistického odboje a byl vězněn gestapem. Po válce se stal funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Coby člen vyakčňovací komise byl po únoru 1948 spoluodpovědný za vyhazov tisíců studentů z vysokých škol, za což později zpytoval svědomí. V letech 1953 až 1965 působil jako předseda Mezinárodního svazu studentstva, následně se stal generálním ředitelem Československé televize.
V roce 1968 zastával reformní postoje, po invazi byl odsunut do diplomatických služeb jako atašé velvyslanectví v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do vlasti. Poté, co byl zbaven poslaneckého mandátu, požádal v Itálii o azyl a hned se zapojil do tamního politického dění. Od roku 1979 působil po dvě volební období coby poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po roce 1990 krátce pracoval jako poradce československého prezidenta Václava Havla.
