Praha - České republice patří smutné evropské prvenství v počtu dětí mladších tří let, které žijí v ústavní péči. Na tento fakt upozornila zpráva ministerstva vnitra odboru prevence kriminality mládeže. Ke stejným výsledkům došlo i Středisko náhradní rodinné péče, které zpracovalo podobný výzkum před čtyřmi lety.
V dětských domovech a výchovných zařízeních žije téměř 8 tisíc dětí a do samostatného života jich každý rok odchází 350. Většina z nich končí často bez zázemí a více než polovina dokonce v nápravných zařízeních. Špatný systém pomoci ohroženým a znevýhodněným dětem opakovaně kritizují mezinárodní organizace UNICEF, Výbor OSN pro práva dítěte i domácí odborníci. Středisko náhradní rodinné péče a další neziskové organizace již řadu let usilují o změnu tohoto systému, zatím stále marně.
Česko se dosud nezařadilo mezi země, které preferují náhradní rodinnou péči před ústavní. Od roku 1990 u nás stoupl počet zařízení i počet dětí, které jsou přijímány do ústavů. Tento stav by se měl podle ředitelky Střediska náhradní péče Věduny Bubleové co nejdříve změnit: „Nápravu vidíme ve dvou rovinách, v legislativní a praktické. Veškerá pozornost by se měla věnovat tomu, aby děti z rodin odebírány nebyly. Je zapotřebí posílit terénní sociální práci a nemáme také programy podpory následné péče pro děti, které v 18 letech odcházejí z dětského domova.“
Tento problém ještě dále rozvádí ředitel Dětského domova v Ostrově nad Ohří Petr Zmuda: „Stát prostřednictvím nařízení ústavního soudu odebere děti z rodiny, a když v 18 letech mladý člověk odejde z ústavu, tak už se o něj stát dál nestará. Dětský domov mu může pomoci jen zákonnými prostředky, jako je poskytnutí materiální nebo finanční pomoci ve výši 15 tisíc korun při odchodu z ústavu, což je v dnešní době nedostačující částka. A potom má ze zákona již jen povinnost poskytování poradenství.“
Většina dětí přichází do ústavní péče z ekonomických a sociálních důvodů. V průběhu pobytu v ústavní péči je sice doprovází oddělení sociálně-právní ochrany, ale návštěvy sociálních pracovnic jsou podle Aleny Vávrové ze střediska náhradní rodinné péče často jen formální: „Pracovnice bojují s nedostatkem času, protože musejí řešit spoustu případů.“ Tento fakt potvrzuje i Bubleová: „Poslední statistiky ukazují, že Česko má 200 případů na jednu sociální pracovnici. V jiných zemích je to oproti tomu pouhých deset až dvanáct případů.“
Podle slov Kristýny Kotalové z oddělení sociálně-právní ochrany dětí ministerstva práce a sociálních věcí stát ve funkci pomáhání dětem, které přecházejí do reálného života, selhává. Nestátní organizace by měly aktivity státu doplňovat, ale i v této oblasti je role státu ve spolupráci s nestátními organizacemi o hodně menší, než by měla být.
„Problém je i v naší roztříštěné odpovědnosti mezi několik resortů. U dětí opouštějících ústav je to jednak resort práce a sociálních věcí, dále resort školství, kam spadají samotné ústavy, a potom například i resort ministerstva pro místní rozvoj, do nějž patří bytová politika,“ ozřejmuje Kotalová. Bubleová ji doplňuje: „Několik let už prosíme o to, aby byla v Česku pouze jedna instituce, jako v jiných evropských zemích, která se bude starat o dítě a rodinu obecně. Nyní je tu pět ministerstev, jež se starají o děti, které musejí žít mimo rodinu.“
Mladí lidé, kteří opouštějí dětské domovy, mají největší problémy s běžnými způsoby komunikace, chybí jim dostatečné vzdělání a nejsou motivovaní pracovat. Nedostatek sebevědomí úzce souvisí s faktem, že v průběhu dospívání neměli žádnou osobu, s níž by navázali pevný citový vztah. Děti se navíc často vracejí zpět do nefunkčních rodin, ve kterých se během jejich pobytu v dětském domově nic nezměnilo.
