Alexander Dubček. Žádné jiné jméno není tak osudově spjato s 21. srpnem 1968, událostmi pražského jara i následným nezadržitelným vývojem směrem k tuhé normalizaci. Jedinec ve víru přelomových historických okamžiků, i tak se dá dívat na životní příběh prvního tajemníka ÚV KSČ. Slovenský spisovatel a publicista Ľuboš Jurík napsal v tomto duchu o Dubčekovi román – pod názvem „Rok delší než století“ a též byl jedním ze scénaristů filmu „Dubček“. Ten odvysílá ČT1 v úterý od 20:00.
Autor románu o Dubčekovi: Dal lidem naději na lepší společnost. Život se zdál nekonečně krásný
Jaké jsou vaše osobní vzpomínky na období pražského jara?
Měl jsem tehdy 20 let, což už je téměř dospělý věk, takže jsem velmi citlivě vnímal události spojené s obrodným procesem. Kromě toho jsem již byl v 1. ročníku žurnalistiky na Univerzitě Komenského v Bratislavě a tam nás coby budoucí novináře učili pozorně sledovat vývoj doma i ve světě.
Je třeba mít na paměti kontext dekády šedesátých let, o které se ne nadarmo mluví jako o „zlatém“ desetiletí 20. století – ve filmu, v divadle, v populární hudbě; začala se prosazovat moderní sociologie a filozofie, vycházela literární díla Camuse a Sartra, atd.
Mladý svět z května 1968
V mezinárodní politice – v éře studené války mezi Východem a Západem – přišla doba tání. Naše biologická mladost souzněla s tímto táním, věřili jsme, že svět se může změnit k lepšímu. Proto jsme, tak jako většina československé společnosti, přivítali reformní proces, jehož symbolem se stal Alexander Dubček. Život se zdál nekonečně krásný.
A co následovalo potom, bylo jako shakespearovská tragédie: od vrcholného napětí po totální zoufalství. Pár dní před okupací jsem se vrátil z první cesty na Západ, byl jsem měsíc v Paříži na návštěvě své přítelkyně. Odrazovali mě tam, ať už se nevracím domů, že přijedou Rusové a obsadí nás. Smál jsem se tomu.
Kde jste trávil osudovou noc z 20. na 21. srpna?
Bydlel jsem v bratislavské Poľné ulici, rostl na ní obrovský starý kaštan, který jsme jako děti milovali. Nad ránem 21. srpna nás probudil rachot tanků. Kdoví, proč si vybrali zrovna naši ulici, ale při rozbřesku v ní stála celá kolona vojenských vozidel.
Jeden tank, zřejmě neúmyslně, vrazil do zmiňovaného kaštanu. Hleděli jsme na tu kolonu, na unavené vojáky a já jsem se v šoku ptal: Co jim ten kaštan udělal? Proč ho zničili? Zajisté v tom byla jakási temná symbolika. Do roka kaštan uschnul a musel být vykopaný.
Dubček se stal symbolem touhy po přeměnách prostě proto, že jednal, jak mluvil, a mluvil a choval se podle svého vnitřního světa a přesvědčení. Ve světě politiky, i té minulé, byl zjevením: politik, který nic nepředstírá a pro kterého je politika součástí nejen mocenského, ale i lidského jednání, politik, který má svědomí a smysl pro čest, který pouze netaktizuje a je se svým názorem spojen bytostně.
Vzpomínám si také, že jsme potom celý 21. srpen chodili s mým kamarádem Borisem Filanem po obsazené Bratislavě a viděli jsme, jak před univerzitou zastřelili mladé děvče. Byla to první mrtvola, kterou jsem kdy spatřil. Na něco takového se nedá zapomenout.
Jak jste v roce 1968 chápal pojem „socialismus s lidskou tváří“ neboli demokratický socialismus?
Tento pojem se stal tak trochu zjednodušenou zkratkou pro úsilí tehdejší politické garnitury o obrodě společnosti. Nikdo tento termín přesněji nespecifikoval, ale lidem to příliš nevadilo. Ano, nebyl to politologický termín. Vnímal jsem ho jako pokus o změnu poměrů, vrátit lidem důvěru, důstojnost a sebevědomí, a stejně tak zlepšit jejich hospodářskou a sociální situaci.
Je však třeba připomenout, že výraz socialismus s lidskou tváří nevymyslel ani Dubček, ani jeho spolustraníci: byl to český filosof a politolog Radovan Rychta, autor známé knihy „Civilizace na rozcestí“.
Myslíte si, že Dubček alespoň tušil, že Sověti zasáhnou vojensky? Anebo si to nechtěl do poslední chvíle připustit?
Možná to tušil, ale nechtěl si to připustit. Dubčekova autentická reakce po tom, co se dozvědel, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy, byla velmi vypovídající: „Tak toto oni udělali mně?“ Nevěřil, že přes všechny rozpory budou Sověti tak agresivní, že obsadí Československo.
Na druhou stranu, podobné signály musel dostávat přinejmenším od schůzky vedoucích představitelů zemí Varšavské smlouvy v Drážďanech (uskutečnila se 24. 3. 1968 – pozn. red.).
Pohár trpělivosti přetekl v případě Brežněva a jeho jestřábů po uveřejnění nešťastného manifestu „2000 slov“. Bylo rozhodnuto o invazi. Dobře vím, že s mým názorem nebude mnoho lidí souhlasit. Stále se najdou chytráci, kteří budou mluvit o tom, jak se měl tenkrát Dubček zachovat (včetně politiků jako např. Pithart, Klaus či Zeman). Jsem však zvědavý a rád bych viděl, jak by se oni zachovali na Dubčekově místě.
Historie.cs: Alexander Dubček (zdroj: ČT24)
Při pohledu na Dubčekovo angažmá v politice po srpnové okupaci – do roku 1970 (než byl vyhozen z KSS) – kdy už podle vašeho názoru nastal ten moment, kdy měl bouchnout do stolu a říci: „Odcházím ze stranických funkcí. Nebudu se více podílet na normalizaci“. Proč se vlastně tak dlouho snažil zachránit alespoň kousky z reformního procesu pražského jara?
Je to jedno z nejtěžších období Dubčekova života, ale nejen jeho. Skoro celá společnost ještě doufala, že se podaří aspoň částečně zachovat pozitivní prvky obrodného procesu. Bylo velmi těžké smířit se s tím, že je konec nadějí. Dokonce jsme věřili tomu, že okupační vojska přece jen odejdou.
Mohli bychom donekonečna diskutovat o tom, zda měl Dubček rezignovat, anebo se snažit zachovat výdobytky reformního procesu. Během jednání v Moskvě a i vzhledem k tzv. moskevským protokolům se mohlo zdát, že tlak Sovětů nebude tak drsný a drtivý, jak se ukázalo později. I to mohl být jeden z důvodů, proč se Dubček pokusil zůstat v čele strany.
Je to nicméně v jeho podání spíše problém psychologický než politický. Věděl, že je konec reformám, ale zápas nevzdával. Byl jako vážně zraněný toreador, který raději vykrvácí, než aby odstoupil z boje.
Jaký měl vztah s Gustávem Husákem? Byl to právě on, kdo ho nejvíce zklamal?
Husák byl ambiciózní pokrytec. Lidsky velmi trpěl, dlouholeté vězení v 50. letech ho však nezlomilo. Za to si zaslouží úctu a respekt. Jinak byl ale odměřený a chladný jako rampouch. Poznal jsem ho osobně. Neměl v sobě kousíček empatie. Nejprve se tvářil, že Dubčeka podporuje a že za ním stojí, potom ho sprostým způsobem zradil.
Byl v tom velký politický kalkul. Po okupaci si prostě uvědomil, že Dubček už nemá autoritu, aby společnost v okupačním režimu znormalizoval, tak vycítil příležitost a s podporou sovětského politbyra se prodral k moci.
V Čechách, snad aby byl jeho mýtus snadněji potlačen, se připomínají hlavně dva Dubčekovy osudné kompromisy, ten v Moskvě a ten v šedesátém devátém, podpis pod Moskevské protokoly o pobytu vojsk a podpis pod hrubě nedemokratický policejní pendrekový zákon. Oba jsou výsledkem drtivé porážky Pražského jara, jedné od mezinárodních spojenců-ručitelů, druhé od odpůrců vnitřních; ale v logice celkového Dubčekova jednání jsou to dva zcela mimořádné zlomy, nad nimiž už Dubček nemá vliv.
Jak na svého otce vzpomínal syn Milan?
Milan Dubček, nejmladší z Dubčekových synů, mi při psaní knihy nesmírně pomohl. Poskytl mi cenné informace ze soukromí. Na svého otce vzpomínal jako na laskavého člověka, který si na rodinu i ve vypjatých chvílích politické kariéry vždy dokázal najít čas. A posléze, když byl odstaven z veškerých funkcí, se svým dětem příkladně věnoval.
Jaký je podle vás odkaz Alexandra Dubčeka pro dnešní slovenskou, ale i českou společnost?
Naděje. Na lepší a spravedlivější společnost. V současnosti, kdy jsme svědky devalvace hodnot a doslova eroze právního státu, je Dubčekův odkaz mimořádně aktuální.
Slovenský spisovatel a publicista, je autorem více než tří desítek knih, televizních scénářů a divadelních her.
Za knihu literatury faktu Pokušenie moci (2002), ve které popsal své zkušenosti ze šestiletého působení v pozici tiskového mluvčího předsedy Národního shromáždění SR, získal prestižní mezinárodní Cenu Egona E. Kische.
Za publikaci Slovenský bigbít získal roku 2009 ocenění Krišťálové krídlo.
Hlavní cenu obdržel ve čtenářské anketě Kniha roku 2014, a to za knihu rozhovorů Dialógy s hviezdami literatúry.
Napsal i biografický román Smrť ministra (2009) o poslední noci popraveného slovenského politika Vladimíra Clementise.
Jeho nejnovější literární dílo, které před nedávnem dokončil a chystá se do tisku, pojednává o Ľudovítu Štúrovi.
Ľuboš Jurík