Jestliže Finsku se říká „země tisíce jezer“, pak by se Moravě mohlo přezdívat „země bez jezer“. Ano, tento jinde tak běžný geografický útvar u nás skutečně nenalezneme. Nebylo to tak ale vždy. Po skončení poslední doby ledové zůstalo mnoho jezer na jižní Moravě a ta mezi Kobylím, Terezínem a Čejčí se zachovala až do období, z něhož existují písemné prameny. To největší z nich – Kobylské – mělo plochu 10 km² a hloubku až 10 metrů. Již v 17. století bylo rozděleno na rybníky. Tři kilometry od něj leželo jezero Čejčské, místními zvané Bezedňák. Obě jezera původně nebyla nijak propojena a výrazně se odlišovala i voda v nich. Zatímco v tom Kobylském se chytaly ryby, Čejčské bylo solné. Obdobně Terezínské jezero, jež se rozkládalo poblíž Bezedňáku a bylo místními přezdíváno jako Smraďák, bylo solného charakteru.
Podívejme se blíže na barvitou historii spjatou s Čejčským jezerem, které dodávalo svéráz tomuto kraji francouzských a chorvatských osadníků.
Velmi podrobnou zprávu podává už v roce 1581 moravský zemský lékař Tomáš Jordán z Klausenburka, který Čejč osobně navštívil. Tento rodák ze Sedmihradska píše, že voda v jezeře měla žlutozelenou barvu a že obsahovala síru a sanytr, který se v létě usazoval na březích. Zmiňuje to, že se v něm plaví koně trpící prašivinou a že se v něm koupou lidé s kožními nemocemi a dnou. Pozoruhodné je především jeho líčení vlivu Bezedňáku na zvířenu. V jezeře nebyly žádné ryby a dobytek, který k němu byl přihnán odjinud, hynul, pokud se jezerní vody napil. Místnímu dobytku však napájení v Bezedňáku nevadilo. Je otázkou, zda si živočichové na sirnou vodu zvykli nebo zda podíl minerálů časem klesal. Tomáš Jordán z Klausenburka píše o tom, že nějakou dobu před jeho návštěvou byl učiněn pokus s chovem hus a kachen, ale že ty v jezeře uhynuly. Poté se však na něm usadili divocí vodní ptáci. Později se zde konaly lovy, a to i za přítomnosti pomazaných hlav, a ročně se na jezeře ulovilo na 2000 ptáků. K tomu sloužily speciální loďky v barvách panovnického rodu.
Stejně tak se časem do Bezedňáku dostaly ryby. V první polovině 19. století se zde lovili kapři, líni, štiky, karasové a okouni, které kupovali především židé z Holíče, Dambořic, Bzence nebo Kyjova.
Popularita Bezedňáku se šířila, a tak roku 1716 nechala kněžna Marie Antonie Czoborová v Čejči postavit pro ty, kdo sem přijížděli kvůli léčivé vodě, tzv. Hrubou hospodu. Proslulost pak Čejčské jezero získalo díky císařovně Marii Terezii. Vypráví se, že zde byla na honu na ptáky a při tom její pes, který trpěl prašivinou, vběhl do bahniska, z něhož vyvěrala sirná voda. Tak byl objeven pramen Heliga, jehož voda se používala na léčbu dny a bolestí kostí, svalů a kloubů či kožních nemocí. Dokonce se i pila jako prostředek proti zácpě a katarům.
Do Čejče jezdilo stále více hostů, a tak místní občan František Poduška, jenž v roce 1824 získal Hrubou hospodu, postavil vodovod, který do ní přiváděl sirnou vodu, 17 koupacích kabin, 18 pokojů, taneční sál a lázeňský park.
Poduškova pracovitost ale byla pouze prologem toho, co mělo přijít. V 30. letech 19. století se totiž stavěla silnice z Čejče do Slavkova a její budování bylo v rukou podnikatelské dynastie bratří Kleinů z Jeseníků, která se nejvíc proslavila stavbou železnic a později získala šlechtický titul a přídomek „svobodný pán von Wiesenberg“. Jednomu z nich, Hubertovi, se zalíbila jednak samotná Čejč, jednak Poduškova dcera Františka. Slovo dalo slovo a Hubert a Františka se vzali. Hubert Klein tak získává Hrubou hospodu a začíná uskutečňovat své velkolepé plány. V roce 1843 v Čejči postavil vůbec první parní mlýn na Moravě, zahájil experimenty s chovem bource morušového a v roce 1854 v obci zřídil sklárnu, kde byl vůbec poprvé při výrobě skla využit plyn.
Bohatství Huberta Kleina místním nešlo do hlavy, a tak vznikla pověst, která ukazuje, že voda měla pro imaginaci obyvatel Čejče zásadní význam. Kleinové podle ní zbohatli díky tomu, že na dně rybníku v Žatčanech našli ruskou pokladnici, kterou zde carské vojsko ztratilo po bitvě u Slavkova, když se pod ním při francouzském ostřelování propadl led.
Sláva Bezedňáku skončila náhle. V roce 1856 Hubert Klein v necelých 45 letech umírá v haličském Řešově a už o dva roky později je prosazeno vypuštění jezera za účelem získání půdy pro tehdy výnosné pěstování cukrovky. A tak byly Smraďák a Bezedňák propojeny příkopem s tehdy již zaniklým Kobylským jezerem a přes něj vypuštěny do Trkmanice tekoucí do Dyje. Už v roce 1860 se zde oralo a o rok později selo. Ještě v roce 1911 však bylo kvůli podmáčení půdy nutné provést melioraci.
Josef Fiala, syn posledního nájemce jezera, vzpomíná, že při vypouštění Bezedňáku bylo v Čejči veselo a hrála hudba, jeho otec však přišel domů s pláčem.
Tento radikální krok měl také – jak už to bývá – nezamýšlené důsledky. Díky vypuštění jezera totiž došlo k vyschnutí pramene Heliga, a tak Čejč přišel o návštěvníky a příjmy.
Zůstalo jen několik pověstí, které se vázaly k Bezedňáku a které se vyprávěly ještě dlouho po jeho likvidaci. Podle jedné z nich na jezeře vyplaval kačer, kterého na Buchlově spustili do studny. Jiná legenda zase hovoří o jezerní velrybě, která sežrala pár volů. Místní ji pak zabili a z jejích útrob vytáhli kyrys a podkovy.
Nelze však vyloučit, že by se Čejčské jezero mohlo zase probudit k životu. To se stalo s Kobylským jezerem, jež se v 60. letech 20. století, více než sto let po svém vypuštění, opět naplnilo (muselo být znovu vypuštěno). I dnes občas v polích u Čejče vystoupí voda, a tak vzniká iluze jezera. Navíc ulovení velryby místním potvrdilo, že Bezedňák je propojen s mořem, takže…
