Podkarpatská Rus - území, které usilovalo o svoji autonomii od poloviny 19. století, se jí dočkalo jen na jediný den. Mezitím byla Podkarpatská Rus v područí Rakouska-Uherska, Československé republiky, Maďarska, Ruska a nakonec Ukrajiny. Příběh této oblasti, která má stále blízko k naší republice, se snažili popsat ve studiu pořadu Historie.cs historici Ivan Pop (IP), Jan Němeček (JN) a Bohdan Zylinskij (BZ). Moderoval Vladimír Kučera.
Podkarpatská Rus
JN: Termín Podkarpatská Rus přichází z krajanských kruhů na půdě Spojených států. Je to termín, který se kontinuálně používá až bohužel do osudného konce druhé světové války. Tehdy nastupují termíny nejprve Podkarpatská Ukrajina a poté už termín Karpatská Ukrajina, které jsou spojeny s hnutím za odtržení Podkarpatské Rusi od Československa.
Podkarpatská Rus byla součástí habsburského Rakouska a potom Rakousko-Uherska?
IP: Do politického dění střední Evropy se Podkarpatská Rus dostala v letech jara národů, v roce 1848 a 1849, kdy Rusíni dokázali poprvé ve svých dějinách vypracovat politický program vytvoření jednotné rusínské provincie. Tento program vytvořil rusínský buditel Adolf Dobrjanski, který se velmi dobře znal s Palackým, Riegrem, Havlíčkem Borovským a který postupoval v duchu jejich teorie austroslavismu. Chtěl totiž rusínskou provincii, sjednocující uherskou Rus - haličskou Rus a Bukovinu ve federalizovaném Rakousku.
Jenže potom se stala Podkarpatská Rus součástí Československa. Jak k tomu došlo?
JN: To, co rozhodlo o tom, že se Podkarpatská Rus stane součástí československého státu, byla jednání na mezinárodní úrovni, jednání na mírové konferenci v Paříži ve Versailles. Začlenění Podkarpatské Rusi do Československa se stalo součástí mírových smluv, které podepsalo samozřejmě také Československo, a smlouvy o ochraně menšin, kde byla Podkarpatské Rusi vyčleněna autonomní práva. Faktem je, že autonomní práva byla schválena ze strany vznikajícího československého státu. Další věcí ale bylo, jak byla tato autonomní práva po dobu první republiky naplňována.
Proč se vůbec Podkarpatská Rus stala součástí Československa? Historicky k němu přece nikdy nepatřila.
BZ: Tady šlo o akci zahraničních vystěhovalců z tohoto regionu do Spojených států, kteří se v podstatě v referendu, jaké bylo možno zorganizovat na konci první světové války, převážnou většinou vyslovili pro tuto variantu. Žádná jiná se totiž nejevila jako životaschopná. Je pravda, že vznikající Československo a autorita prezidenta Masaryka nepochybně pro vystěhovalce ve Spojených státech byly něčím, co se zdálo být možností přitažlivou a dávající určitou jistotu.
Jaká byla situace tohoto území v letech 1938 a 1939, kdy došlo k rozpadu Československa?
IP: Bohužel kvůli tomu, že právo na autonomii, které bylo zakotveno jak v mezinárodních smlouvách, tak hlavně v saint-germainské smlouvě a v ústavě Československa z roku 1920, nikdy uskutečněno nebylo, to způsobilo nárůst autonomistických, dokonce až iredentistických sil, které se spojily se slovenskými autonomisty a dokonce i s henleinovci. Tyto síly pak usilovaly, když Československo bylo oslabeno mnichovskou dohodou, o rychlou nápravu toho, co nebylo uděláno během dvaceti let: získání autonomie pro toto území.
Podobný problém s nedodržováním dohod o autonomii byl za první republiky i se Slovenskem?
BZ: Politika československých stran, dělaná především na českém území, přisuzovala území tehdejší Podkarpatské Rusi jakousi nezralost v tom smyslu, že toto území nebo jeho obyvatelé zatím nejsou schopni autonomie využít nebo se reálně sami spravovat. Zda to bylo správné nebo nikoli, je otázka. Tento přístup však vzbuzoval v regionu vzrůstající nechuť většiny politických sil, ať už se hlásily k jakékoli orientaci - levicové, pravicové, ať už se hlásily k jakékoli národní orientaci. Tužba po autonomii tak ke konci 30. let výrazně narůstala.
Jak to nakonec dopadlo?
IP: Autonomisté dostali dokonce víc, než bylo zakotveno v československé ústavě a mezinárodních smlouvách, kde bylo vyjmenováno, že dostanou autonomní území v čele s guvernérem a guberniální radou, jakýmsi zastupitelstvím. O vládě se tam ale nemluvilo.
Najednou dostali dokonce autonomní vládu. Ta byla nejprve rusínsko až maďarofilského směru v čele s Andrejem Brodym, který byl orientován na Budapešť. Tato vláda však vydržela jen mezi 11. až 26. říjnem. 26. října byl Brody zatčen a obviněn z protistátní činnosti a ocitl se na Pankráci.
Na nátlak z Berlína, což je doloženo diplomatickými dokumenty, byla jmenována nová vláda ukrajinofilského směru v čele s monsignorem Augustinem Vološinem. Tato vláda ovšem musela už začátkem listopadu přesídlit z Užhorodu do Chustu, protože na základě vídeňské arbitráže ztratilo Podkarpatsko svá městská centra jako Užhorod, Mukačevo, Berehovo a hlavním městem se stalo městečko, spíš velká vesnice Chust.
JN: Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu přichází okupace českých zemí, vznik protektorátu, Podkarpatská Rus je de facto předána Maďarům. Maďaři s tím naložili podle svého: ve svém tradičním stylu obnovy zemí svatoštěpánské koruny obsazují zbytek Podkarpatské Rusi za nadšené podpory polského státu. Pro ten totiž byla společná maďarsko-polská hranice zásadní. Je likvidována Podkarpatská Rus, která se na pouhý jediný den stává samostatným státem, vyhlášený 14. března Augustinem Vološinem (ve skutečnosti to bylo potvrzeno karpatsko-ukrajinským parlamentem o den později). Bylo to však „mrtvě narozené dítě“, protože v okamžiku, kdy byl tento stát vyhlášen, maďarské jednotky okupovaly značnou část Podkarpatské Rusi. Tím se toto území dostává na dlouhou dobu pěti let pod nadvládu Maďarů.
Přepis Československého filmového týdeníku z roku 1945:
V Černínském paláci v Praze si vyměnili Vlado Clementis, státní tajemník ministerstva zahraničních věcí, a velvyslanec Sovětského svazu v Praze Valerian Zorin ratifikační listiny smlouvy o Zakarpatské Ukrajině. Smlouva byla podepsána v Moskvě vloni 29. června. Prezident Beneš ji ratifikoval 22. listopadu minulého roku a předsednictvo Nejvyšší rady Sovětského svazu 27. listopadu.
Ve škole jsme se učili, že po válce jsme se vrátili do předmnichovských hranic. Na příkladu Podkarpatské Rusi lze dokumentovat, že jsme se do předmnichovských hranic nevrátili, a pokud ano, tak jen na velmi kratinkou dobu.
BZ: Vše rozhodly události podzimu 1944, kdy sovětská armáda na konci října při postupu mimo své předválečné území po relativně krátkých bojích obsadila i území meziválečné Podkarpatské Rusi. Shodou okolností dokončila tuto operaci zrovna 28. října roku 1944, což bylo v Čechách přes protektorátní tisk zaregistrováno. V té době se už rýsoval osud tohoto území, protože Sovětský svaz, který o svých záměrech vůči němu navenek mlčel, v předešlém období podpořil variantu, která byla pro něj výhodná. Tak během několika dalších měsíců podporoval hnutí, které usilovalo o připojení země k Sovětskému svazu nebo v jeho rámci o připojení k Ukrajinské svazové republice.
IP: Bylo to trošku jinak. Sovětský svaz nejen podporoval, ale prakticky inicioval to takzvané hnutí. Nemůžeme totiž ve stalinském režimu předpokládat existenci nějakého spontánního, nebo dokonce prodemokratického hnutí.
Sovětský svaz se připravoval na anexi Podkarpatské Rusi už od bitvy u Kurska. Po této bitvě byla zřízena tajná komise v Moskvě pro budoucí uspořádání Evropy a evropských hranic, v jejímž čele stanul bývalý lidový komisař Maxim Litvinov, jeden z nejtalentovanějších sovětských diplomatů. V programu (od Stalina), co má komise projednat, figuruje zatím stále Podkarpatská Rus - řešit problém Podkarpatské Rusi s Československem, nic víc. Za tři měsíce je ve Litvinovově zprávě Stalinovi zmíněna už Podkarpatská Ukrajina a námitka, že za Podkarpatskou Ukrajinu by Sovětský svaz mohl Československu nabídnout Horní Slezsko. Stalin vůbec odmítl nějakou odměnu a řekl, že se bez toho obejdeme.
JN: Souhlasím s tím, ale dodnes k tomu nemáme žádný písemný důkaz. Co se týče komise, tak to je samozřejmě pravda. Je tam posun i v terminologii od Podkarpatské Rusi k Podkarpatské Ukrajině.
Ovšem během událostí listopadu a prosince 1944 na toto území přijíždí vládní delegace pod vedením ministra československé vlády Františka Němce a generála Hasala jako velitele osvobozeného území. Tato delegace zde ze začátku nenachází vůbec žádný odpor. Všichni se nadšeně hlásí k Československu. A až teprve po čtrnácti dnech, třech týdnech se situace najednou radikálně mění „náborem dobrovolníků“ do Rudé armády. To je věc, která se těžko vysvětluje.
Zkoumal jsem i dokumenty Kominterny, jestli by se právě v tomto ohledu dalo něco bližšího najít. Bohužel ani tam jsem nenalezl odpověď. Například osvětový důstojník 1. armádního sboru Procházka, komunista, se dotazoval někdy v listopadu 1944 do Moskvy Gottwalda, jak se mají postavit k hnutí za odtržení Podkarpatské Rusi od Československa. Gottwald se na to jako partajní funkcionář dotazoval svého bývalého představeného v Kominterně Georgi Dimitrova, který vedl Oddělení mezinárodních informací (nástupce Kominterny). Ale ani od Dimitrova neobdržel jednoznačný pokyn, jak se mají zachovat. Gottwald tedy odpovídá, že o tom můžeme jednat, ale až po válce, a že teď se do těch věcí nebudeme míchat.
Kdyby tady nějaký pokyn byl, tak by asi zaznělo „ano, pomozte“. Byla to přece stranická direktiva - Kominterna jednala velmi jasně. Bylo to něco, o čem se nediskutovalo, ale tady pokyn nepřišel. Takže stále zůstává otázkou, odkud vlastně celá záležitost přišla. Beneš uvažoval i o tom, že to mohlo přijít z kyjevských, ukrajinských kruhů. To však bylo naivní.
Vývoj událostí potom je samozřejmě úplně jednoznačný. Rusové se toho chopili a v okamžiku, kdy byla nastartovaná tato akce, která byla na Podkarpatské Rusi podporována orgány NKVD, to sovětská diplomacie nepustila z ruky. Z toho se potom odvíjejí veškerá další vyjednávání v průběhu konce roku 1944 a jara 1945.
Přepis Československého filmového týdeníku z roku 1945:
Stará hranice mezi bývalou Podkarpatskou Rusí a Slovenskem se změnila. Namísto zemské hranice nastoupila hranice státní, která nás však nebude oddělovat od Sovětského svazu. Stáváme se sousedy těch, kteří nás osvobodili a kteří jsou zárukou našeho budoucího míru a vývoje.
Mluvil jste o náboru do Rudé armády, ale slyšel jsem, že řada obyvatel Podkarpatské Rusi se hlásila také do naší armády.
IP: Ano, do československé armády se lidé hlásili masově. A náborové akce byly dokonce velmi úspěšné. Ale když je chtěli odeslat do Polska, kde byl 1. armádní sbor, který se právě připravoval nebo už bojoval na Dukle, byli zadržováni a byli posíláni do sovětské armády.
BZ: Chtěl bych upozornit, že takováto podvojnost náboru se dá doložit o něco později i na severovýchodním Slovensku. To se po karpatsko-dukelské operaci sice dostalo už pod správu obnovované Československé republiky, ale jsou tam doloženy případy, kdy část místního obyvatelstva dala přednost Rudé armádě před československou. To je méně známá záležitost, která nejspíše vznikla v důsledku tehdejších sovětofilských nálad, které u části obyvatelstva nepochybně byly, i když je možné, že poměrně brzy vyprchaly.
Ostatně na Slovensku se mluví o Husákově plánu dokonce připojit Slovensko k Sovětskému svazu.
BZ: Například místní reprezentace severovýchodního Slovenska, kde žilo obyvatelstvo stejné národnosti jako na většině území Podkarpatské Rusi, se i v roce 1945 dočasně hlásila k heslu „Připojení k Sovětskému svazu“. Byla to Ukrajinská národní rada Prešovska. Ale protože se to dostalo do rozporu se sovětskými plány, bylo od toho upuštěno.
IP: Otázku vzniku myšlenky o připojení považuji za ryzí anexi. Hledal jsem tyto dokumenty v archivu Dimitrova, a tam jsem našel přípravné dokumenty ne k mukačevskému sjezdu, ale k dalším - odborový, komsomolský a další. Všechny rezoluce a dokumenty se připravovaly v Moskvě na velmi vysoké úrovni, protože jsem viděl opravy podepsané Molotovem, Dimitrovem a hlavním organizátorem tohoto hnutí Nechlisem, což byl politický generál štábu 4. ukrajinského frontu u generála Petrova. Mimo jiné tam působil také Leonid Iljič Brežněv, který měl v Užhorodě svůj štáb. V té době však ještě plnil Nechlisovy úkoly.
Jak se chovalo obyvatelstvo? Československá mise, která tam byla, nedopadla dobře. Jak pan ministr, tak pan generál byli odtud de facto 5. prosince vyhnáni.
JN: Zárodek neúspěchu mise byl už v květnu 1944, kdy se stanovovala smlouva o administraci osvobozeného území se Sovětským svazem, kde byly tyto záležitosti nastíněny. Předávání osvobozeného území vládnímu delegátovi bylo se sovětskou stranou dohodnuto velmi mlhavě. A Rusové toho naprosto využili ve svůj prospěch: Pod záminkou, že je to území, které je ještě stále v pásmu vojenských operací, odmítli vládnímu delegátovi předat území nad základním územím Podkarpatské Rusi. Šlo o oblast zejména s velkými městy. Nábor československých dobrovolníků tam tak ani nemohl být vyhlášen.
K náboru československých dobrovolníků je ještě jedna zajímavá věc: Londýnské vedení se proti náboru do Rudé armády bránilo tím, že podkarpatští Rusíni nesmějí být bez souhlasu prezidenta Beneše povoláni do cizí armády. Na to existovaly velmi přísné regule a vždy se to řešilo na nejvyšší úrovni. Dostalo se jim bryskní odpovědi, že když jsou tak akurátní, jak vlastně mohl Sovětský svaz povolit nábor svých občanů, volyňských Čechů, do armádního sboru. A bylo.
Přepis Československého filmového týdeníku z roku 1945:
Nejprve se vytyčila jižní hranice mezi Latoricou a Tisou. Pak přešli zeměměřiči, topografové a inženýři do horského terénu. Probíhá-li hranice zalesněným územím, je nutno vykácet les v šíři deseti metrů. Místní dělníci a sedláci při tom rádi pomáhají. Hraniční pás je vykácen v délce 32 km. Nejmodernějšími zeměměřičskými přístroji se vypočítávají všechny lomy nové státní hranice. Práce provádí komise složená ze sovětských a československých zástupců.
Jak na postupné odtrhávání tohoto území reagovala československá společnost? Vztah k Podkarpatské Rusi byl do jisté míry sentimentální. Umělci o ní psali, točily se filmy. Byla to jakási romantická součást Československa, k níž jsme se do jisté míry upírali jako k pohádkové, smutné, zasněné zemi. A najednou jsme viděli, že od nás ne zrovna jednoduše odchází.
BZ: Silnějším partnerem vynucený proces předávání území, probíhal poměrně rychle. Zejména počítáme-li ho od plného obnovení československé státnosti. Tato otázka byla do značné míry překryta spoustou jiných, zdánlivě aktuálnějších otázek, ať už se to týkalo postupných úvah o osudu německého obyvatelstva v českých zemích nebo o řešení česko-slovenského poměru. Tisk byl do značné míry usměrněn, takže o této problematice se psát v podobě nějakých komentářů příliš nemohlo. Takže najít doklady výraznějšího reagování české společnosti by asi bylo těžké.
Objevily se určité názory v různých polosoukromých materiálech typu, že když dochází k předání území novému východnímu sousedovi, mělo by být Československo odškodněno jinde. Myslelo se samozřejmě hlavně na území, které paralelně získávalo Polsko na západě. Domnívám se, že pro Sovětský svaz bylo nevýhodné licitovat tím, co už bylo slíbeno Polsku za území, které muselo přenechat Sovětskému svazu. Tudíž tato záležitost, nejaktuálnější asi v případě Kladska, byla do roku 1947 definitivně odepsána.
Hovoří Jaromír Hořec, čestný předseda Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (přepis doplňujícího rozhovoru):
Založil jsem Společnost přátel Podkarpatské Rusi. Ta se jmenuje tak proto, že do roku 1938 existovala na Slovensku (v Čechách trochu taky) slovenská Společnost přátel Podkarpatské Rusi. Když jsme to založili, překvapil mě ohromný ohlas. Na první schůzi, která byla v kině Kyjev v Bubenči, se sjeli lidé z celé, tehdy ještě Československé republiky. Lidé nám vycházejí stále vstříc, dokonce občas seženeme nějaký grant třeba na náš časopis nebo knihy.
Našel jsem v ročence Podkarpatská Rus z roku 1936, kterou vydal Klub přátel Podkarpatské Rusi v Bratislavě, citaci z článku Edvarda Beneše: „ČSR tyto úkoly a své povinnosti vůči Podkarpatské Rusi splní. Nepřipustí nikdy žádnou revizi a území to bude hájit krví a železem, bude-li toho třeba. O osudu Podkarpatské Rusi je rozhodnuto na celá staletí. Území to patří podkarpatskému lidu a Československé republice.“
Slyšel jsem, že sám Beneš dobrovolně nabízel Stalinovi Podkarpatskou Rus. Je to pravda?
JN: Dobrovolně nabízel…? To je otázka interpretace několika málo rozhovorů, které měl se sovětskými představiteli. Máme záznamy sovětské i československé strany, ale bohužel každý zní trošičku jinak.
Nutno si uvědomit, v jaké situaci tehdy Beneš byl. Byl to okamžik začátku války, okamžik, kdy neexistovalo zahraniční vedení, které by bylo uznáno, byť kteroukoli velmocí. A Beneš se snažil Sověty přesvědčit o své vstřícnosti. Podle záznamu ze září roku 1939 vlastně říká o Podkarpatské Rusi, že nesmí patřit ani Polsku, ani Maďarsku a že může být buď československá, nebo sovětská.
Je to šalamounská věta, ale u Beneše nemůžeme pozorovat, že by nějakým způsobem v případě Podkarpatské Rusi lpěl až do roztrhání těla na tom, aby zůstala součástí československého státu.
Důležitá je jiná věc. Beneš celou válku usiloval o obnovu předmnichovských hranic. A v tom případě hrála Podkarpatská Rus nezanedbatelnou úlohu. V okamžiku, kdy by se prolomil tento princip u Podkarpatské Rusi, nastal by stejný problém u hranic československo-polských na Těšínsku a v případě pohraničních oblastí Československa. A to by doslova rozbilo jeho koncepci. To znamená, že jeho výroky v některých rozhovorech nemůžeme považovat za příliš šťastné. Ale určitě to nebylo tak, že by jimi Podkarpatskou Rus nabízel Sovětskému svazu.
Sám byl postupem, který Sověti na přelomu let 1944 a 1945 zaujali, velmi zaskočen. Dokonce svému sekretáři Eduardu Táborskému sdělil: „Pojedu domů v první den, kdy to bude možno. Nebudu otálet ani chvíli. Jakmile se na Slovensku neujme působení autorita naše, ujme se tam autorita jiná.“ To je fatální. To je právě důsledek toho, co se dělo na Podkarpatské Rusi. Beneš se obával, že Sověti stejný koncept použijí o kousek dál, na Slovensku.
Hovořilo se tady o tom, kdy Sověti začali toto území přebírat, ale de facto Rudá armáda toto území osvobodila a už na něm zůstala - zůstaly tam její vojenské orgány, zůstaly tam národní výbory.
Budeme-li brutální, tak se tam osvobození rovnalo okupaci nebo alespoň anexi?
JN: Zase je otázkou, zda můžeme srovnávat maďarskou okupaci tohoto území a pozdější vývoj po obsazení sovětskou armádou.
BZ: Je třeba všimnout si toho, že i v roce 1939 část obyvatel, ať šlo o kněží nebo o představitele jiných skupin, po 15. březnu vnímala vývoj jako do jisté míry logický, nebo se s tím poměrně snadno smířila. Mezi částí obyvatelstva nepochybně zůstaly určité hungarofilské nálady i přes první republiku. A i to, že neuspěla autonomie, a tím spíš samostatnost, mohlo vést část obyvatel k tomu, že se smířili s novou skutečností. I když zároveň víme o skutečnostech, že byl proti maďarské okupaci organizován různě orientovaný odboj.
V případě roku 1944 se však nemohu zbavit dojmu, i když by byly potřebné důkladnější studie, že část obyvatelstva, a nebudeme si idealizovat jeho životní úroveň na konci války, mohla slyšet na sovětskou propagandu a do jisté míry si od nového statutu území něco slibovat. Otázkou samozřejmě je, co z toho se reálně splnilo a co nikoli.
Takže nálady na konci druhé světové války byly v tomto regionu hodně rozporné a nejednoznačné a nejspíše se to týkalo i osob z tohoto regionu, které se v meziválečné době dostaly do českých zemí a zůstaly tady.
IP: Značná část právě slovanského obyvatelstva očekávala bratry z východu jako osvoboditele. Ale stačily dva týdny a začala náhlá změna nálad. Obyvatelstvo totiž vidělo, že to jsou jiní Rusové, než jaké čekali. Vidělo brutalitu takových orgánů, jako byla sovětská kontrarozvědka Smerž nebo NKVD, které na Podkarpatské Rusi hned zřídilo šest velkých koncentračních táborů. Jen v táboru ve Svalavě, v centru Podkarpatské Rusi, soustředili 23 000 takzvaných internovaných. Většinou to byli muži maďarské a německé národnosti. Ale už 19. listopadu udělali obrovský zátah na nekomunistickou rusínskou inteligenci. Sovětská armáda postupovala skutečně drasticky - byly to, jak říkali, přehmaty jako rabování, znásilňování, přisvojování cizího majetku.
Nic takového od maďarské armády neviděli; po zrušení tříměsíčního vojenského režimu, všichni občané dostali stejná práva podle zákona jako občané maďarského království, ovšem s nevýhodou, že museli sloužit maďarské armádě a byli posíláni na východní frontu.
Přepis Československého filmového týdeníku z roku 1945:
Popričný vrch byl nejtvrdším oříškem. Leží 600 metrů nad pracovní stanicí zeměměřičů. Pracovníci žili za mrazu ve stanech 1 000 metrů nad mořem a pracovali za nejtěžších podmínek. Všechny úseky musely být zmapovány. Ve dvou měsících byla práce dokončena. Na přechodech dnes již vládne běžný denní ruch. Sovětská a československá kontrola se ujaly svého úkolu. Úkolu mírového styku mezi bratrskými národy.
Jak se chovaly sovětské orgány jako Smerž nebo NKVD třeba k Rusínům, kteří žili na československém území?
IP: Oni neuznávali rozdíl u československých občanů. Dokonce ti, kteří se tajně snažili přejít ze sovětské do československé zóny, do Chustu (hodně obzvlášť vzdělaných lidí chtělo dostat zpět svůj československý pas nebo československou příslušnost), byli zadrženi, tvrdě trestáni a hned posíláni do koncentračních táborů. Tito lidé byli dokonce souzeni na základě článku 58 Ruské federace.
JN: Je ještě otázka, do jaké míry Rudá armáda rozlišovala, na jakém území je. A do jaké míry místní vojenské orgány akceptovaly, že už nejsou na německém území, ale že jsou na československém, polském nebo maďarském území. Rudá armáda si totiž počínala v těchto oblastech dost obdobně.
Ale vrátil bych se k otázce obyvatelstva. V okamžiku, kdy dobrovolníci chtěli vstoupit do československé armády a byli odvedeni, byly jejich rodiny vystaveny perzekuci. A to právě proto, aby byli donuceni k tomu, aby nevstoupili do československé ale do Rudé armády. Byl konec války, byla to vyhladovělá oblast. Rudá armáda s sebou přivezla zásoby. Rodiny těch, kteří vstoupili pod nátlakem či dobrovolně do Rudé armády, byly hmotně zaopatřeny. Naopak ti, kteří vstoupili do 1. československého armádního sboru, který přitom také bojoval na sovětské straně, nedostali nic.
Jaký byl nakonec výsledek toho všeho? Jak byste to shrnuli?
BZ: Výsledkem byla jednak československo-sovětská smlouva o předání území, která byla podepsána na konci června 1945 v Moskvě a která završila stav, který se reálně vytvářel od října 1944. Dodatečné protokoly smlouvy umožnily vojákům československého armádního sboru, kteří chtěli zůstat v Československu, aby zůstali. Pak se ukázalo, že jde o problematickou záležitost. O opci části obyvatel oblasti, která byla připojena k Sovětskému svazu, pro Československou republiku, a tak dodatečně opustit území Sovětského svazu a přesídlit do Československa. Všem zájemcům se to samozřejmě nepodařilo. V zásadě šlo o protokol smlouvy, který plně realizován nebyl.
Jinak od počátku roku 1946 bylo území Podkarpatské Rusi neboli Zakarpatské Ukrajiny začleněno do svazku Ukrajinské sovětské socialistické republiky jako jedna z jejích oblastí, čili nezískalo nějaký zvláštní status, který byl snem zdejší reprezentace za první republiky.
Hovoří fotograf Karel Cudlín (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na Podkarpatskou Rus jsem se dostal poprvé v roce 1991 úplně náhodou, když jsme se s kamarádem Vojtou Dukátem chtěli jet podívat, kam sovětská vojska odešla. V celé oblasti se nám líbilo, tak jsme říkali, že se tam vrátíme. Zjistili jsme, že to je romantická, exotická země, ke které my jako Češi máme nějaký vztah, a že k nám místní obyvatelé mají taky velmi blízko.
Vzpomínky na Československo jsou pro místní obyvatele velmi pozitivní. Byli tam čeští učitelé, četníci, právníci. To znamená, že v Podkarpatské Rusi vytvářeli jakousi kulturní infrastrukturu. Československo nebo Česká republika byla jakýmsi kulturním vzorem pro Podkarpatskou Rus. Pamětníků samozřejmě ubývá, ale dodnes se vazby projevují v tom, že mnoho dělníků, kteří pracují v Čechách, jsou lidi z Ukrajiny, potažmo z Podkarpatské Rusi.
Zajímavá věc je, že Podkarpatská Rus byla národnostně velmi nejednotná, žilo tam snad nejvíc menšin v celém Československu. Byli tam nejen Rusíni, ale žili tam Ukrajinci, po válce Rusové, Maďaři, Rumuni, Češi, Slováci, Němci, Židi.
A pokud budeme mluvit o tom, jací jsou Rusíni jako dominantní obyvatelstvo lidé, tak si myslím, že to jsou lidi milí, dobrosrdeční, a velmi vstřícní.
Situace v Karpatech se dnes samozřejmě trochu změnila. Dnes se tam staví lyžařská střediska, začíná tam být turismus, začíná fungovat infrastruktura, služby, lidi se vrací z práce ze zahraničí, přivážejí peníze. Vlastně už to není ten romantický obraz skoro až 19. století. Lidi vypadají jinak, jsou oblečeni jinak.
Vrátili se občané, kteří byli odvlečeni do gulagů jako občané Československa?
JN: Vrátil se jich jen malý zlomek. A chtěl bych zdůraznit, že gulagy nejsou jen poválečná záležitost. Podkarpatští Rusíni utíkali v první části maďarské okupace, kdy ještě byla možnost do vzniku sovětsko-německé války, do Sovětského svazu. Jednalo se desetitisíce Rusínů. Zde je ovšem bohužel čekal stejný osud jako po druhé světové válce. To znamená, že byli jako příslušníci nepřátelského státu postaveni před soud a posláni do gulagů, kde značná část z nich zahynula.
Když byla v roce 1942 velká nutnost doplňovat československou jednotku, tak to byli vlastně jediní českoslovenští občané, kteří byli k dispozici na půdě Sovětského svazu. Nakonec se zjistilo, že jich je k dispozici jenom část, která je navíc v naprosto zbědovaném stavu. Takže když přijížděli do Buzuluku značná část z nich musela jít nejdříve do nemocnice, aby se z nich mohli vůbec stát vojáci.
IP: Z těch, co se dostali do gulagu po zátahu z 19. listopadu 1944, se vrátili jen jedinci, a to až v roce 1957 až 1960, šlo většinou o maďarské a německé národnosti. Většina ostatních zahynula.
(redakčně kráceno)