Americký prezident Barack Obama navštívil vedle Prahy také Ankaru. Turecko těsně před jeho návštěvou zahájilo občasné rozhlasové vysílání v arménštině, protože tam žije 40 - 50 tisíc občanů arménské národnosti. Po loňském srpnovém rusko-gruzínském konfliktu o Abcházii a Jižní Osetii Turecko zásadně změnilo svůj postoj vůči Arménii, s níž v roce 1993 uzavřelo hranice kvůli ázerbájdžánsko-arménskému konfliktu o Náhorní Karabach (válka skončila v květnu 1994 uzavřením příměří, Karabach v ní zvítězil a obsadil okolní území, která pro jeho bezpečnost hrají stejnou roli, jako Golanské výšiny pro Izrael - jde zejména o pohoří Kelbadžár). Turecko v konfliktu podporovalo ázerbájdžánskou stranu. Krom toho mají Turecko a Arménie napjaté vztahy od 1. světové války, v níž na území bývalé Osmanské říše přišlo o život kolem 1,5 miliónu původního arménského civilního obyvatelstva: všichni byli zbaveni domova a majetku, muži byli vyvražděni; starci, ženy a děti umírali v pochodech smrti do Syrské pouště, kam byli vyhnáni.
„Neuznali jsme Abcházii, ani Jižní Osetii,“ říká arménský diplomat Arman Kirakosjan
Tyto události považují Arméni, kteří žijí od 1. světové války roztroušeni v diasporách po celém světě, za genocidu. Existenci jejich genocidy přiznala vedle OSN řada států (mezi nimi např. i Slovensko, nikoli ČR). A právě Barack Obama ve své volební kampani slíbil, že podpoří, aby Kongres USA masakry Arménů z let 1915 - 1923 také formálně označil za genocidu. Během návštěvy Turecka řekl, že na tomto svém názoru nic nezměnil a vyzval Turecko k navázání vztahů s Arménií.
Jednat s českým předsednictvím EU o Východním partnerství přijel do Prahy náměstek arménského ministra zahraničí Arman Kirakosjan. Východní partnerství je program, do kterého jsou vedle zakavkazské Arménie přizvány i další bývalé svazové republiky: východoevropské Bělorusko, Moldavsko a Ukrajina a za Kavkazem nebo na Jižním Kavkazu Ázerbájdžán a Gruzie. S panem Armanem Kirakosjanem hovořila Dana Mazalová.
Jak hodnotíte slova prezidenta USA Baracka Obamy, která pronesl na návštěvě Turecka o genocidě a prohlubování sousedských vztahů mezi Tureckem a Arménií?
Velmi pozitivně. Zaprvé to, že dnes skutečně existuje mezi Arménií a Tureckem dialog o normalizaci vztahů a že jsme s tureckou stranou velmi blízko v procesu navázání kontaktů, tj. k podpisu dohody o navázání diplomatických vztahů a o otevření hranice. V tomto smyslu hodnotím to, co řekl prezident Obama, velmi pozitivně. A co se týká genocidy Arménů, samozřejmě řekl, že jeho názor na ni se nezměnil, a to znamená, že je to jeho osobní názor, tedy nikoli jako prezidenta USA, tak lze chápat to, co řekl…
Ale je to vůbec první prezident USA, který v případě genocidy Arménů trvá na tom, co řekl před volbami.
Ano, nezřekl se svého názoru, ale to udělali i jiní prezidenti, např. Ronald Reagan také říkal, že šlo o genocidu. Takže uvidíme, jak to bude vypadat 24. dubna, až osloví arménský národ a co o tom řekne (pozn. aut.: 24. dubna si Arméni v celém světě připomínají zahájení genocidy, protože 24. 4. 1915 bylo v Istanbulu zatčeno na 2,5 tisíce představitelů tamní arménské inteligence, později byli popraveni). Doufám, že když o tom několikrát mluvil, tak že ty události správně pojmenuje. Věc spočívá v tom, že my rozlišujeme mezi normalizací vztahů s Tureckem a otázkou genocidy Arménů. Genocida se týká všech Arménů ve světě, nejen státu Arménie nebo arménské vlády. Proto podporujeme mezinárodní přiznání genocidy Arménů, pro nás zůstává velmi podstatnou součástí plánu bezpečnosti naší republiky, protože pokud nějaký stát nepřiznává samotný fakt genocidy, znamená to, že to chápeme jako otázku ohrožení národní bezpečnosti. Jinou věcí je všeobecně lidský pohled a v tomto směru to chápeme tak, že skutečně šlo o genocidu a samozřejmě na všech úrovních, také na úrovni mezinárodních konferencí. Tak to stále podporujeme, a to nejen ve smyslu genocidy Arménů, ale ve smyslu genocidy jako mezinárodního zločinu.
Po rusko-gruzínské válce o Jižní Osetii a Abcházii se situace v Zakavkazsku změnila a Turecko začalo usilovat o sblížení s Arménií. Jaká je nyní situace po loňské historicky první, byť zatím jen fotbalové návštěvě tureckého prezidenta Abdullaha Gülla v Jerevanu? A jak se to odrazí na vyjednávání o statusu nepřiznané Republiky Náhorní Karabach?
Jsme toho názoru, že každý konflikt je unikátní a může být řešen jinak, čili že každý konflikt má svou specifiku. To, co se stalo v Gruzii, skutečně změnilo mezinárodní situaci v našem regionu a my jsme samozřejmě neuznali ani Abcházii, ani Jižní Osetii. Zaprvé se domníváme, že tyto otázky je třeba řešit na diplomatické úrovni, a zadruhé máme svůj konflikt. Ani my sami jsme ještě nepřiznali samostatnost Republiky Náhorní Karabach. A nepřiznali jsme ji proto, že dáváme šanci diplomacii. Kdybychom její samostatnost uznali, dostali bychom se do slepé uličky. Kdybychom to přiznali, jak bychom potom mohli vést jednání s Ázerbájdžánem? Myslíme si, že otázku Náhorního Karabachu je třeba řešit na úrovni vyjednávání mezi Baku a Jerevanem - a také za účasti Stepanakerthu (pozn. aut.: hlavní město nepřiznané Republiky Náhorní Karabach).
A může sblížení Turecka a Arménie nějak ovlivnit řešení otázky Karabachu?
Z toho, co se stalo po událostech v Gruzii, a jak na to reagovalo Turecko, vyplývá, že v našem regionu nelze řešit otázky jednostranně, jednostrannými prostředky. Od momentu, kdy všechny tři republiky získaly nezávislost, až do loňských událostí v Gruzii se Turecko rozhodlo Arménii izolovat a ustanovilo jí blokádu. Logika tohoto postupu spočívala v tom, že si řekli: když otevřeme hranici s Arménií, její hospodářství se bude se rychleji rozvíjet a Arménie pak nebude chtít ustoupit a nebude chtít řešit problém Karabachu. Jenže, když se na to podíváme z toho zorného úhlu, že Turecko je členem OBSE a stejně tak členem Minské skupiny OBSE (pozn. aut.: od r. 1992 zprostředkovává vyjednávání mezi Arménií a Ázerbájdžánem kvůli jejich sporu o Náhorní Karabach), znamená to, že Turecko musí k tomuto problému přistupovat víc pozitivněji a navázat vztahy stejným způsobem jak s Ázerbájdžánem, tak s Arménií. Myslím, že tento faktor ovlivnil turecké politiky v tom smyslu, že pochopili, že je třeba rozvíjet vztahy s Arménií a pozitivněji se do tohoto regionu zapojit, protože bez navázání vztahů s Arménií se do tohoto regionu větší mírou zapojit nelze.
V Praze jste jednal o Východním partnerství EU, co od tohoto programu Arménie očekává a co sama může EU nabídnout?
České předsednictví EU uspořádalo setkání se všemi účastníky nového formátu Východního partnerství. Bylo velmi zajímavé, týkalo se budoucnosti Východního partnerství a deklarace, kterou tady v Praze 7. května mají podepsat prezidenti všech šesti členských států Východního partnerství. Také jsme se ještě bilaterálně setkali s náměstkem ministra zahraničí Tomášem Pojarem a hovořili s ním nejen o vzájemných vztazích, ale také o Východním partnerství. Pro Arménii je to důležité, protože evropský směr je jedna z nejdůležitějších priorit naší zahraniční politiky. Východní partnerství považujeme za pokračování politiky sousedství s EU a myslím, že nám umožní rozvíjet a prohlubovat vztahy s EU jak na dvoustranném základě, tak v regionálním rámci. A to je to nejdůležitější, protože pomocí programů Východního partnerství budeme rozvíjet i regionální spolupráci jak na jižním Kavkazu, tak s ostatními členy tohoto partnerství ve východní Evropě. Proto myslím, že dnešní jednání mělo pro Arménii velký význam, právě tak pro celý region, který Partnerství zahrnuje.
A čím může sama Arménie obohatit EU, co může navrhnout?
Arménie je součástí Evropy, považujeme se za součást evropské rodiny a také v historii jsme se podíleli na vlivu na evropskou kulturu, na její podpoře, považujeme se za součást evropské kultury. Rozšíření znamená obohacení. Čím víc národů, tím je rodina bohatší. Takže si myslím, že také Evropa od nás hodně získá.