Praha - Událostem, které v listopadu 1989 v tehdejším Československu svrhly totalitní režim komunistické strany, předcházelo sílící napětí ve společnosti a nárůst opozičních aktivit. Na rozdíl od sousedního Polska a Maďarska se však komunisté v Československu neodvážili otevřít prostor pro dialog a snažili se udržet své pozice silou.
Listopad 1989 byl vyvrcholením sílících aktivit opozice koncem 80. let
Koncem 80. let vznikaly v Československu nové nezávislé iniciativy. Kromě Charty 77 v čele s Václavem Havlem se angažovaly například Hnutí za občanskou svobodu, Klub za socialistickou přestavbu - Obroda, České děti, Nezávislé mírové sdružení nebo Mírový klub Johna Lennona.
Vývoj v Československu se zvýšeným zájmem sledovalo také zahraničí. V prosinci 1988 francouzský prezident François Mitterrand na velvyslanectví v Praze uspořádal snídani, na kterou pozval osm předních disidentů. V roce 1989 umělci z řady zemí a četné politické instituce psali petice za propuštění Havla a dalších nespravedlivě vězněných.
Listopadu 1989 předcházela vlna protirežimních demonstrací. Odstartovalo ji 21. srpna 1988 shromáždění k dvaceti letům od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Bouřlivé byly také oslavy 70. výročí vzniku republiky v říjnu 1988. V závěru roku 1988 svitla naděje, že režim ustoupil od politiky tvrdé perzekuce.
Díky návštěvě prezidenta Mitterranda bylo 10. prosince nezávislým hnutím poprvé od nástupu normalizace umožněno uspořádat při příležitosti Dne lidských práv veřejné shromáždění na pražském Škroupově náměstí. První týdny roku 1989 však ukázaly, že šlo jen o ojedinělé gesto směrem k zahraničí. Demonstrace v souvislosti s 20. výročím smrti studenta Jana Palacha rozháněla policie a Lidové milice. Mezi zadrženými byl i Václav Havel, který ve vězení zůstal až do května 1989.
Havlovým zatčením a odsouzením však vládnoucí režim strhl další vlnu protestů, na kterou navázal květnový manifest Několik vět, který obsahoval konkrétní politické požadavky adresované vládnoucímu režimu.
Další demonstrací roku 1989 byla srpnová vzpomínka na rok 1968, kterou policie násilně rozehnala. Centrum hlavního města se znovu zaplnilo odpůrci režimu 28. října 1989. Po zásahu policie bylo zadrženo 359 československých občanů a 18 cizinců. Potom již následoval 17. listopad a začátek konce komunistického režimu v Československu.
Sametovou revoluci odstartovali 17. listopadu studenti vysokých škol, kteří se sešli na Albertově, aby si připomněli nacistickou zvůli roku 1939. Po pietním aktu se dav neplánovaně vydal do centra, cestu mu však na Národní třídě přehradili ozbrojení policisté a studenty zbili. Komunistickému režimu se začal odpočítávat jeho konec.
Pád totalitní moci předznamenalo Prohlášení studentů pražských vysokých škol z 20. listopadu 1989 o vyhlášení stávky. „Pod vlivem událostí z pátku 17. listopadu 1989, kdy byla v centru Prahy opět brutálně potlačena poklidná demonstrace studentů, nevidíme již jiné cesty, jak vyjádřit svůj nesouhlas a zděšení nad současnou vnitropolitickou situací v naší zemi, a proto vstupujeme do týdenní stávky…,“ psalo se v úvodu prohlášení.
Idea stávky se však zrodila již večer 17. listopadu, kdy příslušníci SNB a „červené barety“ na Národní třídě zmasakrovali účastníky do té doby poklidné demonstrace. Vzápětí, po skončení tohoto „posledního dějství“, přišli ztlučení studenti Divadelní akademie múzických umění (DAMU) do bývalého Realistického divadla, aby přítomné informovali o svých zážitcích. Mezi divadelníky a vysokoškoláky se začalo mluvit o vyhlášení protestní stávky.
Rozhodnutí o vstupu herců a posluchačů DAMU do stávky oznámil 18. listopadu od sochy sv. Václava na Václavském náměstí student loutkoherecké fakulty Martin Mejstřík. Poslední kapkou byla neúspěšně dementovaná zpráva o údajném ubití studenta matematicko-fyzikální fakulty UK Martina Šmída.
Místopředseda české vlády František Pitra v neděli 19. listopadu ve večerním vysílání obhajoval „československou cestu přestavby a demokratizace“ a kritizoval organizátory provokací, kterým je „každá příležitost dobrá … k narušení nastupujících reforem“.
Zástupci studentů vystoupili 21. listopadu na demonstraci na Václavském náměstí. Z balkónu budovy Melantrichu tehdy poprvé promluvil i nejznámější představitel opozice Václav Havel, který přítomných asi 200.000 lidí seznámil se smyslem a cíli nově vzniklého Občanského fóra (OF). OF bylo založeno 19. listopadu 1989 v Činoherního klubu, kde se sešly tři stovky lidí z neoficiálních i oficiálních struktur. Zhruba o týden později začala vznikat i Občanská fóra v regionech. Rovněž 21. listopadu předstoupil před televizní diváky Miloš Jakeš, který národ ubezpečil, že KSČ neustoupí „od socialistické cesty rozvoje“ a vyzval k obnovení pořádku a k dodržování zákonů.
Na citelný nedostatek objektivních informací v médiích zareagovali studenti spolu s herci vyjížďkami do podniků mimo Prahu, kde se snažili vysvětlovat aktuální situaci a své záměry. Při jedné z těchto cest byl 8. prosince při autonehodě těžce zraněn herec Jan Potměšil, který je od té doby upoután na invalidní vozík.
Zlom nastal v pátek 24. listopadu. Vlna odporu již donutila k reakci i vedení KSČ. Postoje zastánců tvrdé linie reprezentoval ministr národní obrany Milán Václavík, který prohlásil, že armáda je připravena řešit politickou krizi pomocí síly a čeká pouze na rozkaz politického vedení. Večer Miloš Jakeš oznámil, že on i celé předsednictvo a sekretariát ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici. Novým generálním tajemníkem se stal Karel Urbánek. Občanské fórum reagovalo výzvou ke stupňování tlaku na vládnoucí kruhy a k účasti na generální stávce v pondělí 27. listopadu.
Důležité podpory se studentům a OF začalo dostávat i ze strany dělníků. Všichni se shodli na tom, že pokud nebudou splněny jejich požadavky - zrušení článku o vedoucí úloze KSČ v Ústavě, odstoupení zkompromitovaných funkcionářů, propuštění politických vězňů a vypsání svobodných voleb - je třeba přistoupit k manifestační generální stávce. Ta se uskutečnila v poledne 27. listopadu, kdy se v červenomodrobílý tábor lidu proměnila náměstí téměř všech československých měst. Tři ústavní články týkající se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti zrušilo Federální shromáždění 29. listopadu.
K ukončení stávky studenty přimělo až jednomyslné zvolení Václava Havla do funkce prezidenta. Na to zavzpomínal v pořadu Před polednem Jiří Dientsbier: „Dohadování kdo bude prezidentem, bylo dost složité. Ale v tom sehrál obrovskou pozitivní roli Marián Čalfa, který se domluvil s Václavem Havlem a prosadil ho v parlamentu. Takže Václava Havla jednomyslně zvolil komunistický parlament, a to byl signál, že už je skutečně konec.“
Jiří Dientsbier okomentoval také vznik nové vlády: „Tenkrát se uvažovalo nad tím, kdo by se pro funkci skutečně nejlépe hodil. Dneska už daleko víc záleží na rozložení v jednotlivých stranách a na pozicích jednotlivých lidí, a ne na tom, jakou mají pro danou funkci kvalifikaci.“
Ještě v prosinci 1989 zvolil mimořádný sjezd KSČ nové vedení v čele s Ladislavem Adamcem a také zrušil dokument poučení z krizového vývoje.
- Snídaně disidentů Petra Uhla, Václava Havla a Jiřího Dienstbiera s tehdejším francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem v prosinci 1988. zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/5/437.jpg
- Zaplněné Václavské náměstí v listopadu 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/5/440.jpg
- Václav Havel na Letenské pláni v Praze v roce 1989. autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/62/6193.jpg