Poslední číslo časopisu Tvar nevyšlo, protože stále zkracované dotace tentokrát prostě nestačily. V televizi Nova je Václav Havel pokládán za nejtrestanějšího člověka „normalizace“, protože právě umřel a Magor je bohužel už nějaký týden po smrti. Lidé vyjadřují Václavu Havlovi obrovskou pietu a nesmírné emoce, zkrátka: končí bláznivý a krutý rok, ovšem obávám se, že také jedna epocha. Smrt spolu s arogancí moci a nevědomosti pomalu plundrují českou společnost takovým způsobem, že se to zdá skoro jako zrežírované drama.
Konec jedné epochy?
Jako katův seznam při heydrichiádě, o kterém píše Jan Mukařovský v Řeči při tryzně nad smrtí Vladislava Vančury: „Když dne 1. června 1942 zvečera zazněl z amplionů zlý hlas, oznamující zkomoleně na prvním místě katovského diáře, že byl popraven dr. Vladislav Vančura, lékař na Zbraslavi, ustrnuli, kdo se chvěli o budoucnost národa doma i za hranicemi. V osobě velkého básníka měla být symbolicky popravena kultura národa, který celé své existenční oprávnění v minulosti a celou svou obranu v přítomnosti založil na hodnotách kulturních.“ Jenže když zaměníme první červen 1942 za osmnáctý prosinec 2011, zjistíme, že ustrnutí, po těch mnoha vážných kulturních ranách osobnostních, se rovná paralýze. A co hůř: především tu dnes hrajeme o druhou polovinu té ukázky, hrajeme o to, jestli jsme ještě stále národem, který své oprávnění založil na hodnotách kulturních. Obávám se, že tomu tak není. Jsme spíš národem švejkujících hokejových fanoušků (jak já miluju lední hokej, vážně!) a především – úředníků. Těch s razítky, těch, kteří potřebují čtení jen k tomu, aby dokázali rozluštit správné kolonky, těch, kteří potřebují kulturu jen jako stimul pro pavlačové drby. Jako kdo co kdy s kým a jak. Jenže – takový národ zase nepotřebuje nikdo jiný. A tak nastupujeme novou epochu dečešizace: zbavíme se svého kulturního fundamentu a rozplyneme se spolu se svým jazykem, stejně jako stovky jiných jazykových, národních a kulturních dialektů. U toho už ale nechcu být.