Dějiny jsou to největší divadlo, říká dramatik Tomáš Vůjtek

Vaše hra S nadějí, i bez ní, je nesporně úspěšná. Vnímáte tento svůj text jako nějak jiný, lepší, než ty předchozí?

Je to pro mne přelomový text, protože do té doby jsem psal hlavně komedie. Myslel jsem si, že divadlo má člověka rozesmávat, že člověk se má divit a žasnout, čemu se směje, a přes ten smích přicházet k poznání. Teď už vím, že nemusím psát jenom komedie. Humor může být i v těžkých věcech. A poprvé jsem psal bilanční hru. Bylo dvacet let od Sametové revoluce a mnoho lidí se vyjadřovalo k tomu, jak se žilo tenkrát a jak se žije teď. K mému zděšení se začaly objevovat názory, že tenkrát to bylo lepší. Takže mne napadlo, že dozrál čas pro hru, která by toto období pojmenovala, reflektovala. V dramatice to tak obecně funguje. Němci se také začali vymezovat a vyjadřovat k nacistické minulosti dvacet let po válce. Filmy, které byly v Česku natočeny, jsou vesměs lidské komedie, které říkají, že se vlastně nic až tak nestalo, třeba Pelíšky nebo Díky za každé nové ráno. Chybí tam hrana, vše je zaoblené. A lidé se na to rádi dívají. I bývalý prezident Klaus má na to jasný názor, že žádný odboj nebyl, že ho nebylo třeba, protože mlčící většina režim jakýmsi zázračným způsobem svrhla, aniž by snad chtěla.

Jak jste se k těm padesátých letům dostal?

Studoval jsem na pedagogické fakultě kombinaci český jazyk a dějepis, takže jsem se už ve škole setkal s událostmi v padesátých letech. Nejznámější je proces s Miladou Horákovou, ale mnohem zajímavější je pro mne případ Rudolfa Slánského, protože to není černobílý proces. Na jedné straně není dobro, na druhé straně není zlo, je to velmi ambivalentní. Pro divadlo je to látka naprosto úžasná. Takže jsem o tom věděl, dokonce jsem si v devadesátých letech koupil knihu od Josefy Slánské. Byla to velmi ambiciózní kniha, která chtěla nějakým zásadním způsobem říct, jak to bylo. Ale nemohla, protože autorka - Josefa Slánská, byla přesvědčena, že myšlenka je správná, jen realizace byla pochybená, a že její manžel se stal obětí nekalých praktik. Velkoryse pomíjí to, že on sám pomáhal realizovat a spustit ten popravčí stroj. A do toho ten velký příběh, ukradené dítě. Věříte, ale máte strach…

Jak je pro vás důležité to, jak se s textem, který jste napsal, dál nakládá?

Jsem strašně rád, že jsem S nadějí, i bez ní mohl dělat v Komorní scéně Aréna jako dramaturg. Mělo se to hrát v Národním divadle v Praze, ale tam bych u toho inscenačního provedení nebyl. Nakonec to vedení divala odmítlo, protože chápalo to, že se hra třikrát inscenačně přečetla v Divadle v Dlouhé, jako porušení práva na českou premiéru. Také soudili, že je to příliš statické. Kdyby viděli naši inscenaci, uvažovali by možná jinak. Jsem moc rád, že jsme ji udělali v Ostravě. I my jsme měli velké obavy, jestli to téma tady patří, jestli na to budou lidé chodit. A zdá se, že ano. Není to trhák, na který by lidé stáli fronty, ale to je logické, protože je to velmi náročný titul.

O hru se zajímal Jan Hřebejk. Jak to dopadlo?

Česká televize má touhu udělat filmovou verzi tohoto představení. Já si však myslím, že jediné, co se s tím dá udělat, je televizní záznam na dvě kamery. Hřebejk přijel, podíval se, pak řekl, že neví, co by s tím dělal, takže to dělat nebude. Vážím si ho za to.

O čem je druhá část trilogie Smíření, kterou zatím žádné divadlo nehrálo?

Je to o tom, jak jsme vyhnali Němce. Jako společnost jsme nedospěli, protože jsme se nedokázali vyrovnat s křivdami, které jsme dělali. A ten názor, že dnes by za to šli politici před tribunál v Haagu, je velmi pravdivý. To nebyly neorganizované tlupy, které to dělaly, za to může tehdejší politická elita od ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny po prezidenta Edvarda Beneše. Věta, že německý problém musí být vylikvidován, byla výzvou ke genocidě. Je neuvěřitelné, jak je toto téma stále aktuální.

O čem je Slyšení, které tak zaujalo divadelní kritiky?

Je to příběh Adolfa Eichmanna, který je ukotvený v našem regionu. První židovské transporty byly z Ostravy do Polska, ale nepovedly se, protože byly špatně logisticky zajištěny, připravený tábor byl malý. Velkou část Židů potom nacisti hnali do Sovětského svazu. Hodně jich skončilo v gulazích. A když tam Ludvík Svoboda začal organizovat československou armádu, mnozí z nich, aby se zachránili, do ní vstoupili. Málo se ví, že sedmdesát procent československé armády v Sovětském svazu tvořili Židi, kteří se pak po těžkých bojích vrátili do Československa jako osvoboditelé. Vidím v tom paralelu Tarantinových Hanebných parchantů. Moje postavy ale mají skutečně historické pozadí. Jedna z nich je Arnošt Steiner, který měl sedm nebo devět válečných křížů. Říkali mu Nesmrtelný, protože přežil to, co nikdo jiný. Jsou to krásné a voňavé figury.

A jak jste pojal Eichmanna?

Chce se potkat s Bohem a říct mu svoji verzi. Ten ale nepřichází. O tom se moc nemluví, ale většina nacistických vůdců se netajila svým vztahem k Bohu. I Hans Frank, který jako generální guvernér Polska ve hře také vystupuje, byl katolík. Byl v opozici vůči Eichmanovi, protože nechtěl, aby mu tam vozil Židy z protektorátu, měl jich tam už dost. Eichmann objíždí všechny štace svého zločinného působení – Terezín, Vídeň, Berlín a také Ostravu. Hra končí jeho strašným cynickým monologem, ve kterém říká, tolik lidí zemřelo a žádná smrt, dokonce ani ta moje, nic nezměnila. Židé si po válce sice mohli založit svůj stát, ale okamžitě se dostali do permanentní války s arabským světem. V Evropě jsou chápáni jako oběti války, ale před ní byli považováni za strůjce všeho zla. A takovou roli teď mají zase v arabském světě.

Je to velmi těžké téma. Jak se vám to psalo?

Psal jsem to těžce, velmi dlouho mi trvalo jen shánění podkladů, ale psal jsem to strašně moc rád. Chceme dávat dějinám smysl, ale ony jsou absurdní. Je to největší divadlo, které se děje, věci, které člověk nevymyslí. Kdo by vymyslel třeba proces se Slánským? A příběh Eichmanna? Ve hře vypráví, jak vymyslel pro Židy plán Madagaskar. Je to tak absurdní, ale on tomu asi věřil. V absurdním dramatu víte, že to je divadlo, ale tohle se stalo. Je to strašné. A masakry a genocidy se stále opakují. Nenaučili jsme se vůbec nic.

Kdy hry Slyšení a Smíření uvidíme v divadle?

Chtěl bych je dělat v Aréně. O Smíření uvažuje Divadlo Komedie, ale možná uděláme všechno tady, ještě nevím. Vymyšleno, kdo by koho hrál, mám.