Nedvědice postrádá zubaře už tři a půl roku. Dentisté na venkově chybí

Před více než třemi lety si přitom vedení městečka myslelo, že sehnat náhradu za lékařku odcházející do důchodu nebude problém. „Nakonec jsme zjistili, že k nám nikdo nechce. Přitom je zde krásně a nabízíme obvod s dvěma tisíci pacienty,“ uvedl starosta Nedvědice. Důvody jsou podle něj však zřejmé. Praktikující lékaři svá zavedená místa opouštět nechtějí a mladé dentisty bez financí do Nedvědice nedostanou. „Začínají, zakládají rodiny a k nám nepřijdou, protože nedostanou hned po škole dvoumilionovou hypotéku na vybavení ordinace,“ vysvětlil nedvědický starosta Pavel Vejrosta (nez.)

Místní obyvatelé a lidé ze sedmi okolních vesnic, kteří byli zvyklí třicet let chodit za zubařem do Nedvědice, by přitom zubaře rozhodně uvítali. Dnes totiž musí za zubním lékařem do okolních městeček. Vybírat si přitom rozhodně nemohou – mnoho z nich totiž nové pacienty už nepřijímá. „Já jsem sehnala zubaře v šestnáct kilometrů vzdáleném Tišnově. V Bystřici nad Pernštejnem už totiž nové pacienty nepřijímali,“ uvedla jedna z obyvatelek Nedvědice. A další ji hned doplnila. „Víte, co to pro ty babičky je, vždyť jen zpáteční jízdenka třeba do Tišnova stojí 60 korun. A to je obrovská položka,“ prohlásila další z nedvědických důchodkyň.

Starosta vidí naději v lékařce z Havířova, jež by si v Nedvědici chtěla koupit dům. I ona už má zavedenou ordinaci v Moravskoslezském kraji, ale projevila zájem, že by si nedvědickou ordinaci pronajala alespoň na dva dny v týdnu. „Nechceme to zakřiknout, ale velmi by nám to pomohlo,“ dodal.

Zubařů je málo, staří odcházejí, mladých nepřibývá

Problém Nedvědice je typickým důsledkem téměř alarmujícího nedostatku zubařů. Zprávu o nich vypracovali už v roce 2007 na Vysoké škole ekonomické. Podle studie je průměrný věk zubních lékařů 50 let a ze sedmi tisíc dentistů je celé tisícovce nad 65 let. „Do roku 2016 bude v Česku o třetinu zubařů méně a na každého připadne o polovinu více pacientů. Osobně si však myslím, že tento problém nastane do pěti let,“ prohlásil v roce 2007 tehdejší prezident České stomatologické komory Jiří Pekárek. Už v roce 2007 přitom v průměru na jednoho lékaře podle statistik připadalo více než 1500 pacientů. Reálný stav je přitom jiný. Je obvyklé, že jeden lékař má ve své kartotéce dva tisíce i více pacientů.

A tak mají šanci „sehnat“ nového lékaře především lidé ve velkých městech. I v nich se však nové ordinace velmi rychle plní. Ordinace Václava Přikryla v centru Zlína, již otevřel před pěti lety, už například nové pacienty nepřijímá vůbec. „Zájem samozřejmě stále je, ale už nepřijímáme. Nezvládli bychom to,“ přiznává mladý zubař. V Brně je však takových ordinací jako je ta zlínská doktora Přikryla většina. Nové pacienty přijímají už jen zhruba dvě desítky dentistů. Jejich seznam je možné nalézt na stránkách České stomatologické komory. Jednou z lékařů je i Jana Férová, která si v Brně založila ordinaci před rokem. „Pacienty jsem získala částečně od lékařů, kteří jich měli hodně, a částečně zaplňuji kapacitu novými lidmi, kteří se hlásí sami,“ vysvětlila mladá lékařka.

Chybí peníze na vzdělávání

Jediným řešením, jak ze situace „vymírání“ zubařů vybřednout, je vzdělat další generaci, která je nahradí. Není to přitom tak, že by o obor nebyl zájem. Problém je v tom, že školy nemohou přijmout více budoucích zubařů, protože na to nemají peníze. Studium stomatologie je jedno z nejdražších. „Ze zákona vyplývá, že absolventi zubního lékařství musí být po promoci způsobilí pro samostatnou ordinační práci. A na to je musíme připravit. Proto klademe důraz na praktickou část výuky a pro každého studenta je nutné při výuce zajistit pracovní místo. Takže jde také o prostorové podmínky. Dále je náročné přístrojové vybavení a s tím související personální zajištění vysokoškolskými učiteli a dalším personálem s odpovídající finanční odměnou,“ vysvětlil již dříve Jiří Vaněk, proděkan pro zubní lékařství Masarykovy univerzity.

Nemalé peníze stojí také pomůcky pro výuku zubního lékařství. Například jen simulátor, na kterém se studenti zaučují, stojí půl milionu korun. Těch potřebuje lékařská fakulta hned několik. Kde vzít peníze na nové vybavení, aby se mohlo vzít více studentů, však příslušná ministerstva příliš neřeší. Přitom právě Masarykova univerzita přijala v uplynulých letech jednou tolik studentů.