Rytíř brněnské opery zatím válečnou fixu nezakopal

Třebaže česky umí sotva hrstku slov, v Brně je třiašedesátiletý Albert Vickery jako ryba ve vodě. Před třinácti lety ho sem přivedla jeho druhá žena. Seznámil se s ní v Libyi, kde působil jako učitel na mezinárodní škole v Tripolisu.

„Stačilo málo a mohl jsem být profesionálním fotbalistou, nakonec jsem se rozhodl pro pedagogickou dráhu. A tuto práci si nejvíce užívám právě v odlišném prostředí, v odlišných kulturách mimo domov,“ říká o sobě otec čtyř dětí. Začínal jako učitel zeměpisu a tělocviku v britském Cornwallu, v mládí ale dlouho nevydržel na jednom místě. Procestoval severní Afriku, kde vystřídal několik škol v různých zemích, vedl kolej v tureckém Istanbulu, až v Brně se rozhodl usadit na delší dobu, než bývalo jeho zvykem. A možná už napořád. „Je to malé město, vlastně spíš taková větší vesnice. Ale je tu všechno, co k životu potřebuju,“ vysvětluje Angličan.

Vandal, statečný rytíř nebo podivín?

Chcete-li se s Albertem Vickerym potkat, zajděte někdy do kavárny Podnebí, kde dává soukromé lekce angličtiny. Nebo ještě lépe do galerie, na operu či balet. Ostatně jak sám říká, jako milovníka kultury ho ze všeho nejvíce mrzí, že na těchto místech potkává pořád ty samé tváře. O to víc zdrcující pro něj byla zpráva, že Janáčkovu divadlu hrozí zavření. „Překvapilo mě, na jak skvělé úrovni je v Brně opera. Sály jsou vždy plné, umělci sklízejí obrovský potlesk, takže jsem nepochopil důvod, proč by najednou měli skončit na ulici,“ říká Vickery. „Podle mě by to bylo snad nejhloupější politické rozhodnutí, o kterém jsem dosud slyšel. Zavření a znovuotevření by bylo mnohem dražší než udržení současného provozu,“ kroutí hlavou.

Na podzim podepsal petice, zúčastnil se protestního pochodu, ale stále mu scházel pocit, že to vůbec k něčemu bylo. Svůj názor se proto rozhodl vyjádřit po svém. Vzal černý fix, přikradl se k sídlu brněnského magistrátu a když se nikdo nedíval, na zeď hned vedle hlavní brány napsal „Save the opera. Save the ballet. Get angry!“ (Zachraňte operu. Zachraňte balet. Rozzlobte se!). Pomalu, učebnicovým krasopisem, jakoby svým žákům vypisoval na tabuli zadání domácího úkolu. Tím ale pomyslnou tečku za svojí potřebou revolty vůči „kulturním barbarům“ ve vedení města zdaleka neudělal.

Myslíte si, že popsat zeď magistrátu byla skutečně nejlepší či jediná cesta, jak jste svůj protest mohl vyjádřit?
A.V.: Jediná cesta to určitě nebyla. Podepsal jsem petice, zúčastnil jsem se také protestního pochodu. Nemyslím si ale, že to byla opravdová demonstrace. Necítil jsem tam to rozhořčení. Připadalo mi to spíše jako oslava. Hrála tam hudba, lidé byli veselí. Napsal jsem i dopis vnučce Leoše Janáčka. Byla z toho opravdu smutná. Dělal jsem prostě všechno, co v tu chvíli bylo možné dělat, ale nepřišlo mi, že to opravdu k něčemu bylo. Po jednom koncertě v opeře jsem si stoupl k publiku a začal jsem o uzavření opery mluvit. Ptal jsem se lidí, co s tím budeme dělat? Někteří si mě nevšímali a odcházeli, ale spousta z nich začala tleskat. Jenomže nikdo nepřišel s žádným nápadem. Další den jsem šel na balet, na Labutí jezero, a udělal to samé. Lidé zase tleskali a říkali „ano, MĚLI BYCHOM.“ Nechci kritizovat český národ, ale po komunismu mu zůstala v povaze jedna vlastnost: lidé se bojí stěžovat si na něco, co jim opravdu vadí. Proto jsem začal přemýšlet nad tím, co bych mohl dělat JÁ SÁM. Jenomže jsem cizinec, neumím česky, to je pak obtížné.

Proč jste si vybral zrovna budovu Nové radnice? Přece jen je to historická budova, to vám nevadilo?
A.V.: Protože právě tam má kancelář Roman Onderka. A další, kdo rozhodují o kultuře. Protože právě tam mělo to špatné rozhodnutí kořeny. A jedině tam jsem si mohl být jistý, že si to tito lidé opravdu přečtou. Můžete to samozřejmě napsat kamkoliv, ale jinde by to podle mě nemělo účinek právě na tyto lidi.

Správci budovy se nápis snažili co nejdříve odstranit. Objevil se tam ovšem znovu. „Po druhém pokusu mě chytili. Musel jsem na policejní služebnu,“ vzpomíná Vickery. Policisté s ním sepsali protokol, ale pustili ho domů. Když se na stejném místě stejný nápis objevil také potřetí a počtvrté, moc dobře už věděli, která „známá firma“ to má opět na svědomí.

„Měli moji adresu a telefon, ale nic se nedělo. Vždy ten nápis oškrábali a já tam pak šel znovu,“ popisuje. Osudný mu byl pátý pokus, při kterém mu už odvaha rozhodně nechyběla. „Přišel jsem tam, o kus dál stál policista. Viděl mě a asi mu muselo být jasné, co mám za lubem. Neřekl nic. Tak jsem vytáhl fix a začal psát na zeď. Policista mě jen mlčky sledoval a jakoby nic mě nechal odejít. Přišlo mi to zvláštní,“ tvrdí muž. Doma se ale tentokrát ohřál sotva chvilku a už zvonil zvonek.

Ztraceno v překladu (a v kameře)

Městští policisté odvedli Alberta Vickeryho do cely předběžného zadržení s tím, že musí počkat na výslech a v cele zůstane maximálně šest hodin. Doba se ale nečekaně protáhla na dva dny.

„K výslechu mě vzali teprve po dvaceti hodinách. Ptal jsem se, jestli u toho můžu mít advokáta, o tom ale nechtěli ani slyšet. Mluvili špatně anglicky, takže myslím, že ani dobře nerozuměli všemu, co jsem se jim tam snažil na svoji obhajobu říct,“ rozčiluje se.

Podle svědků Vickery u výslechu ztropil hotové drama. Měl praštit policistku a hajlovat. To ale muž, který se dříve věnoval boxování, odmítá a brání se, že policistka naopak napadla jeho. „Násilím mě cpali do cely. Nechápal jsem, proč tam musím jít znovu, když mi prvně dali lístek s tím, že tam nebudu déle než šest hodin. Přirozeně jsem se bránil. Jenže oni pak řekli, že jsem napadl já je. Chovali se ke mně velmi hrubě. Můj kabát hodili na zem cely a policistka na něj dokonce plivla,“ neskrývá rozhořčení.

„Nechali mě tam zavřeného, nemohl jsem si zavolat domů, co se mnou je, za celou tu dobu mi dali jen dvě malá jídla. Nechtěli mě ani pustit na záchod. Když už jsem byl opravdu zoufalý, tak jsem vzal toaletní papír a omotal jím kameru, kterou mě tam pozorovali. To tam byli do pěti minut,“ říká Albert Vickery.

Na záběry z téže kamery se ale u soudu, který se konal 20. února, odkazovat nemohl. „Řekli mi, že kamera slouží pouze k pozorování člověka uvnitř cely, ale nic nenahrává. To je podle mě nesmysl,“ rozčiluje se Vickery, který je skálopevně přesvědčený o své nevině a policisty, se kterými se v cele popral, přirovnal k nacistům. „Myslím si, že kdybych napadl skutečně já je, záběry by se hned našly, aby je použili proti mně. Samozřejmě nechtějí, aby někdo viděl, jak tam do mě kopali,“ trvá na svém.

U soudu, kde se obhajoval sám, předvedl nevídané představení. Pobíhal po síni a několikrát si lehl na zem, aby předvedl, co se v cele dělo. Přinesl si s sebou dokonce bibli a přede všemi na ni přísahal. Stále má ale neodbytný pocit, že mu nikdo pořádně nerozumí. „Obhajoval jsem se pochopitelně v angličtině. Byla tam překladatelka, která to měla tlumočit soudu. Jak to, překládala, to já nepoznám. Ale bylo tam se mnou několik mých studentů a podle nich překlady tlumočnice nebyly přesné. Odvážili se zvednout ruku a v průběhu soudu na to upozornili. Na to ale soudce nebral ohled a poslouchal pouze překladatelku,“ zlobí se.

Škoda sedm tisíc? Ledaže by to natíral sám primátor

Za počmáranou zeď měl Brit uhradit magistrátu škodu vyčíslenou na sedm tisíc korun. S tím obžalovaný nesouhlasil. „Plechovka barvy a štětce stojí pár desítek korun. Sedm tisíc se mi prostě zdá moc. Ledaže by to natíral sám primátor,“ rozčiloval se.

Soudce brněnského Městského soudu David Otevřel ale zdůraznil, že jde o památkově chráněnou budovu, která vyžaduje zvláštní péči, a proto fasádu není možné jen tak přetřít, jak si zřejmě obžalovaný představuje. Odvolací soud, který se konal 6. března, kromě pokuty vyměřil Vickerymu také podmínku.

Další soud, jenž bude řešit údajné výtržnosti na policejní stanici, čeká Alberta Vickeryho v srpnu. „Do té doby jsem volný muž,“ vzkázal po svým studentům na Facebooku. Ti mu na jeho podporu dokonce založili fanouškovskou stránku.

Přestože Janáčkovo divadlo hraje dál, spokojený Vickery není – alespoň dokud budou v čele města ti samí politici, jejichž přetvářka je podle něj do nebe volající. Na zdi už ale nemaluje. Terčem jeho posledního „rytířského“ výboje se stal nový prosklený informační stánek na Joštově ulici. „Ze skla to jde snadno umýt, takže tady mě nikdo nemůže nařknout z ničitelství. Get angry,“ zůstává věrný svému heslu.