Arktická zima je letos výjimečná. Zatím nikdy od doby, co se tamní led měří, ho nebylo tak málo. Příčinou je oteplování i meteorologické výkyvy.
Arktická zima: Letos je nejméně ledu v dějinách měření. Bude tát i permafrost
Nejvíc ledu bývá v Arktidě právě v této době, tedy během první poloviny března. V průměru led v tomto čase pokrývá víc než 15 milionů kilometrů čtverečních. Letos je ho však v první polovině března vůbec nejméně v historii měření – pouhých 14,2 milionu kilometrů čtverečních.
Tak velká čísla se jen těžko nějak představují, pro lepší ilustraci je to plocha větší, než je rozloha Polska, Německa a Francie dohromady. Rekordně málo ledu bylo sice v Arktidě i loni, letos je ho ale o dalších 150–160 tisíc kilometrů čtverečních méně – to je oblast Rakouska a Česka dohromady.
Za úbytek ledu může podle meteorologů růst teplot. Platí totiž, že právě Arktida se otepluje zhruba dvakrát rychleji než zbytek planety. Na rychlejším tání se v poslední době podepsala i cirkulace v atmosféře; až k pólu se tak dostával teplý vzduch od Atlantiku. Na přelomu února a března se teploty v severním Grónsku nebo na pólu díky tomu dostaly i nad teploty vyšší než nula – kolem pólu tedy bylo tepleji než ve střední Evropě, kde naopak vládly silné mrazy.
Bohužel pro Arktidu ale nejsou problémem jen „pouhé“ vyšší teploty. Mění se totiž i struktura samotného ledu. Ubývá míst s víceletým ledem, a naopak přibývá jednoletý led, který je tenčí, křehčí a v důsledku toho i rychleji roztává.
Méně ledu bylo letos hlavně v okolí Špicberků, v Barentsově moři a také v Beringově moři.
Další problém
Teplo a další vlivy znamenají i více problémů, které mají dopady také na obyvatele těchto krajů. Kromě ledu roztává i permafrost – neboli věčně zmrzlá půda. Podle nové studie by tání permafrostu zřejmě znamenalo uvolnění obrovského množství skleníkových plynů. V permafrostu je totiž zakonzervované množství organické hmoty – tedy velký zdroj uhlíku.
Během pouhých padesáti let by se tak z Arktidy mohl stát silný zdroj skleníkových plynů – především CO2 a metanu. Vědci pracující pro americkou organizaci NASA vyčíslili, že za 300 let se jen v této oblasti do ovzduší může dostávat až desetkrát víc skleníkových plynů, než kolik jich vypustil člověk na celé Zemi v roce 2016.
Větší riziko vědci vidí překvapivě v severnějších oblastech. Jižnější regiony sice roztají dřív, rychleji zde ale začnou růst rostliny, které zase uhlík spotřebovávají.
Problém s permafrostem
Před rokem se v odborném časopise Geographical Review objevila studie, která předvídá vývoj permafrostu na severu Ruska – asi 63 procent ruského území je pokryto permafrostem, rozpíná se od Murmansku u finských hranic až po Čukotku. Autoři práce detailně studovali situaci ve čtyřech sibiřských městech, odvozují z nich obecnější důsledky, které by mohly mít dopad na většinu ostatních míst v této oblasti. Nosná kapacita míst s tajícím permafrostem se povážlivě snižuje, mnoho obytných i průmyslových staveb čelí kolapsu.
Vědci přiznávají, že v klimatických předpovědích panuje vysoká nejistota; vytvořili i dalších šest scénářů s odlišnou rychlostí tání permafrostu. Nosnost země se i podle těch nejoptimističtějších předpovědí sníží nejméně o 25 procent. Proto vědci zdůrazňují, že ve stavbách na Sibiři by se mělo přihlédnout k použití nových konstrukčních technik již nyní. To znamená, že by se v takto postižených oblastech měly zavést přísnější konstrukční normy a regulace.