Gustáv Husák strana 2 z 2

Zatímco v srpnu 1968 skončily naděje pražského jara násilným vpádem vojsk ze zahraničí, o rok později už stáli Češi a Slováci proti Čechům a Slovákům. Právě před padesáti lety, především 20. a 21. srpna 1969, se v ulicích střetly desítky tisíc zoufalých protestujících se surovým zásahem pořádkových jednotek. A 22. srpna byl schválen takzvaný „pendrekový zákon“, který měl násilí ospravedlnit a který podepsali i milovaní představitelé pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka. Tehdy naplno začala tvrdá normalizace pod dozorem Gustáva Husáka.

Tisíce věřících volaly před třiceti lety před Pražským hradem po náboženské svobodě. V roce 1989 už komunistický režim opouštěl tvrdou linii vůči církvím a obnovil dialog s Vatikánem. Zároveň se komunisté obávali vlivu kardinála Františka Tomáška i papežových plánů na cestu do Prahy.

Před půlstoletím nechali představitelé normalizační moci násilně rozehnat připomínku osvobození Plzně americkou armádou. Šlo o první velký zásah Veřejné bezpečnosti proti lidem po okupaci v srpnu 1968 a první signál, jak bude na případné projevy nespokojenosti reagovat nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem.

Poslední zbytky nadějí, že se v Československu podaří i po invazi vojsk Varšavské smlouvy udržet některé reformní myšlenky pražského jara, pohřbilo 17. dubna 1969 zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Právě před 50 lety se do čela strany a země dostal hlavní favorit okupantů, Gustáv Husák. Vítězství promoskevských sil znamenalo nástup normalizace, která přinesla čistky, cenzuru, nesvobodu, hrubé porušování základních lidských práv a ekonomickou devastaci země.

Prozatímní venezuelský prezident Juan Guaidó by podle hlavy českého státu Miloše Zemana skončil jako „venezuelský Husák“, pokud by kvůli řešení situace v zemi požádal o vojenskou intervenci v cizině, například v USA. Zeman to uvedl v pořadu Prezidentský Pressklub rádia Frekvence 1. Guaidó v pátek řekl, že je připraven povolit americkou vojenskou intervenci, bude-li to nutné.

Zajímavá je otázka, kolik našich prezidentů se osobně setkalo s některým jiným naším prezidentem: U Masaryka s Benešem je to jasné, byli to blízcí spolupracovníci. Oba se znali i s Emilem Háchou, který za první republiky zastával významné pozice v justici.

Poslední dva čeští prezidenti mají (kromě v poslední době podobných názorů na řadu věcí) i jednu společnou položku v životopise, a je poměrně unikátní. Kromě nejvyšší státní funkce byli i v čele vlády a nějaké parlamentní komory.