Exotický ostrov Réunion nabízí tropické podnebí, dechberoucí hory a pralesy a od poloviny září i pozorování sopečné erupce. Přesto mluvíme o území Evropské unie, kam si stačí vzít občanský průkaz a eura. Francouzský ostrov je rájem trekařů a vzorem fungující multikulturní společnosti. Už pár let se ovšem potýká s útoky žraloků, hrozba je tam největší na světě. Možnost zaplavat si v moři proto zůstává velmi omezená.
Ostrov Réunion, tropický ráj s rozlohou 2512 kilometrů čtverečních, se nachází pár set kilometrů východně od Madagaskaru a je nejbohatším ostrovem v Indickém oceánu. Tento vzdálený kout Evropské unie totiž patří mezi francouzské zámořské departementy a Paříž svůj region, jenž má zástupce ve francouzském parlamentu, štědře dotuje.
Pro turisty to má velkou výhodu – žádné vyřizování víz před odletem ani vyplňování vstupních dokumentů – nutný není ani pas, stačí jednoduše občanský průkaz a do kapsy eura. Let z Paříže trvá necelých 11 hodin, a pokud jsou letenky v akci, dají se sehnat za cenu kolem 12 tisíc korun.
Multikulturní ostrov, kde se na dálnici pořád bliká
Francouzi Réunion kolonizovali v 17. století a pojmenovali ho Bourbonský ostrov. Znám byl v té době také Arabům, kteří mu pro změnu říkali Západní ostrov. Dnešní název Réunion znamená francouzsky „shledání“. Ostrov je mixem nejrůznějších kultur. Jako otroci tam v minulosti pracovali na plantážích lidé dovezení z východu Afriky, později sem zamířili za prací rovněž Malajci, Číňané nebo malabarští Indové.
Postupem času vznikla velmi rozmanitá, multikulturní společnost, která mluví nejen klasickou francouzštinou, jež je oficiálním jazykem, ale také réunionštinou, tedy kreolizovanou francouzštinou. Pro turisty, kteří umí jen anglicky, je občas třeba domlouvat se rukama nohama, místní obyvatelé jsou na druhou stranu velice milí a ochotní.
Na Réunionu, stejně jako na sousedním Mauriciu, se rasy a vyznání mísily od počátku, možná proto soužití skutečně funguje. Většinu ze současných 885 tisíc obyvatel tvoří katolíci, vedle kostelů jsou tam ale také mešity. Třeba Noor-e-Islam v největším městě Saint-Denis postavená před více než sto lety je vůbec nejstarší v celé Francii.
Na ostrově se nacházejí ale i čínské pagody, buddhistické chrámy či specificky barevné hinduistické chrámy. Zde je třeba dát pozor a více se zahalit, při vstupu odložit kožené věci a tabule říkají, že menstruující ženy mají zůstat před branami, protože jsou v tomto období považovány za „nečisté“.
Pokud jde o počasí, Réunion je de facto ostrovem věčného léta, střídá se období vlhka (listopad až duben) a sucha (květen až říjen). V období vlhka více prší a teploty stoupají ke třiceti stupňům, během réunionské „zimy“ je naopak příjemných 25 stupňů a počasí vysloveně vybízí k horským túrám. My jsme se vydali na ostrov v polovině září, pršelo minimálně, jen bylo třeba vstávat brzy, jelikož výhledy na hory začínají obvykle kolem poledne „kazit“ mraky.
Ubytování jsme zvolili formou apartmánu v Saint-Pierre na jihu ostrova, na osm nocí zhruba za osm tisíc korun na jednoho. Pro pocit svobody jsme si vypůjčili auto, zhruba za 7200 korun plus 438 korun plné pojištění auta za den. Doprava na Réunionu je totiž poměrně divoká, ne vždy se hraje podle pravidel, na něž jsme zvyklí, navíc ostrov je jedna velká serpentina.
Před pár lety vznikla nová dálnice, která měla zabránit tradičním zácpám, přesto se na řadě míst tvoří kolony. Kuriozitou ostrova pak je, že auta permanentně blikají, jako když chtějí odbočit doleva. Blinkr však mají zapnutý, i když zůstávají v levém pruhu nebo prostředním. Těžko se tedy odhaduje, jestli řidič skutečně změní směr.
V noci za erupcí sopky, ve dne na slavnou vyhlídku Maïdo
Po právu přezdívají Francouzi Réunionu Malá Havaj. Asi čtyřicet procent ostrova tvoří Národní park Réunion s mnoha sopkami a turistickými trasami vedoucími po okrajích cirques, neboli starých kalder. Nejvyšší hora Réunionu měří přes tři tisíce metrů, mnohem zajímavější je však vulkán Piton de la Fournaise sahající do výše 2631 metrů, který patří mezi nejaktivnější na světě.
K poslední obří erupci došlo před pár tisíci let, z okolních menších kráterů ovšem vytéká láva celkem pravidelně.
Měli jsme to štěstí, že pár dnů před odletem začal soptit kráter Caubet, jeden z našich prvních výletů proto vedl právě do oblasti sopky Piton de la Fournaise. Kvůli její aktivitě byl sice výstup na nejvyšší vrchol zakázán, z parkoviště Foc-Foc se nicméně dalo dojít pár kilometrů na výhled směrem na Piton de Bert, odkud se dobrodruhům naskytl nezapomenutelný pohled na vulkán chrlící proudy lávy.
Na stejné místo jsme se vrátili pak ještě v noci s čelovkami a zabalenou večeří, což byla trochu výzva, nicméně západ slunce a následně pohled na horkou lávu v noci braly dech.
Cestou z této sopky stojí za denního světla za vidění vyhlídka na údolí Vallée de la Rivière de Remparts. Typické zelené réunionské kopce se tyčí nad mraky, v nichž se tvoří duhy.
Nejhezčí – a také asi nejslavnější vyhlídka na ostrově je ovšem z hory Maïdo na středozápadě Réunionu. Ve výšce přes 2200 metrů se nabízí výhled do obřího údolí Mafate s vesničkou, do níž se lze dostat jen pěšky nebo vrtulníkem. Kratší túra se dá udělat po okraji, delší pak dolů do údolí. Tuto prastarou kalderu obydleli v 19. století uprchlí otroci a jméno dostala právě po jednom z jejich vůdců.
Vykoupat ve vodopádech, vyfotit pavouky a gekony
Další přírodní atrakcí Réunionu jsou bezpochyby vodopády. Jedny z nejhezčích se jmenují Cascade de Grand Galet a leží severně od Saint-Pierre.
Vede k nim poměrně ostrá silnička, takže jsme auto nechali autem a vyrazili zhruba na hodinovou túru pěšky. Cestou jsme si ještě udělali krátkou odbočku na vodopády La Cascade du Trou Noir.
Všude se lze vykoupat v čisté vodě. Při výletu ke Cascade de Grand Galet jsme navíc odhalovali krásy místní fauny a flóry, kolem rostly banány, kolem cesty kvákaly žáby a pavučiny tkali velcí barevní pavouci rodu Nephila.
Za vidění stojí určitě i vodopády u jezera Grand Étang na východě ostrova. Kolem jezera vede zhruba dvouhodinová trasa. Všude kolem létají barevní ptáčci, a kdo má štěstí, narazí i na místní gekony – felzumy, kteří pobíhají po větvích a kmenech.
Okolí Grand Étang navíc přímo vybízí k pikniku. Mimochodem pikniky jsou jednou z velkých vášní obyvatel Réunionu, vhodných míst je na ostrově skutečně hodně a lidé si často ta nejlepší vyjíždějí zabrat ještě před rozbřeskem.
Další z výletů vedl do Forêt des Makes, místních lesů a vyhlídky na cirque de Cilaos. Kvůli špatnému počasí sice vyhlídky nebyly, vynahradili nám to ale obří pavouci a hlavně zdejší flóra, ať už to byly kryptomérie, kaly nebo jiné, přímo réunionské rostliny nacházející se pouze na tomto ostrově.
V tomto ohledu nešlo vynechat ani botanickou zahradu Jardin d'Eden na západě ostrova. Sice není jako réunionské parky zadarmo, za pár eur tu lze ale vidět všechno možné od baobabů, místních endemických palem až po vanilku. A kdo má štěstí, nebo spíš trpělivost, může po usilovném hledání spatřit také chameleony.
Na západním pobřeží se nachází také záchranná stanice Kelonia. Za pár eur tam lze pozorovat mořské želvy, jež se dožívají až 180 let, jsou tu ale i suchozemští velikáni, stejně jako muzeum. Na místě totiž bývala želví farma, kde se zvířata chovala na maso a želvovinu, Francie ovšem ratifikovala konvenci, jež to zakazovala.
Pozor, žraloci a dengue na obzoru
Réunion je vůbec oblastí bohatou na exotické živočichy. Kupříkladu pláže jsou kapitola sama o sobě. Krásně azurové, voda průzračná, takže vidíte barevné rybičky i pouhým okem. Když ovšem nasadíte brýle, zjistíte, že kolem se pohybují třeba také jedovaté ropušnice.
Největším problémem ostrova jsou však žraloci, před nimiž varují cedule. V menší ohraničené laguně jsme se tak koupali jen na pláži Grande Anse a více pak na L'Hermitage u Saint Denis, kde se nachází dlouhá pláž vybavená sprchami, bary a restauracemi.
Réunion ale skutečně není nejvhodnější destinací ke koupání. Na řadě míst hrozí mořské proudy a také obří vlny, jaké jsme zažili na černé sopečné pláži Etang Salé, kde se šířily v nepřirozených směrech. Největší problém ale představují právě útoky žraloků. V moři se objevují nebezpeční žraloci tygří i bělaví.
„Žraločí krizi“ na Réunionu už řeší i světová média včetně listu The Economist, podle něhož jsou hlavními důvody specifická geologie a nadměrný rybolov, podle dalších teorií přispěl k současnému stavu i zákaz lovu žraloků na jídlo v roce 1999.
Od roku 2011 tam každopádně došlo ke dvěma desítkám útoků, přičemž devět lidí zemřelo. V roce 2013, kdy žraloci zaútočili hned pětkrát, místní úřady dokonce zakázaly koupání a surfování na celém ostrově s výjimkou lagun. Ani sítě proti žralokům přitom nejsou stoprocentně spolehlivé, ukázal útok na pláži Boucan Canot v roce 2016. Na predátory mají upozornit drony či sonary, surfování ale pro jistotu zůstává zakázáno pod hrozbou pokuty. Na to již začala doplácet ekonomika ostrova, na niž dopadá klesající počet turistů.
Aktuálně řeší Réunion rovněž epidemii horečky dengue, virového onemocnění přenášeného komáry rodu Aedes. Ostrov hlásí od začátku roku přes 6600 případů, některé skončily smrtí. Už v letadle proto nabádají k používání moskytiér a repelentů.
Co se týče měst na Réunionu, ta nás nijak nenadchla. Města na východě jako Saint-André či Saint-Suzanne vypadají chudší než třeba Saint-Denis na severu nebo Saint-Pierre na jihu. V tomto městě je pěkný přístav a spousta restaurací, kde lze ochutnat čínská či kreolská jídla, oblíbené je kari, mořské plody, mangové či ananasové nápoje.
V Saint-Pierre míří turisté k hrobu slavného lupiče a vraha, který je znám pod jménem Sitarane. Jeho rodiče byli lékaři-čarodějové. Sitarane a jeho gang pili krev obětí a prosluli okultními obřady. Podle tradice čarodějnictví na ostrově je při obřadech černé magie vzýván právě Sitaranův duch.
- Na Réunion se nejezdí jen trekovat, obzvlášť oblíbené je raftování na místních řekách, a to ve snadných i obtížnějších variantách. Populární je zde rovněž další adrenalinový sport – kaňoning. Lidé se mohou vypravit také na výlet na koních nebo si vypůjčit prut a trochu si zarybařit.
- Réunion je ostrovem přírodní bourbonské vanilky. Na ostrov se dostala z Mexika začátkem 19. století, v nové zemi ale přišel problém – chyběli tu totiž včely a kolibříci, kteří ji v Mexiku opylovali. Až v roce 1841 přišel dvanáctiletý chudý otrok Edmond na to, jak vyvolat samoopylení, a to stisknutím květu, čímž se přeruší přepážka mezi tyčinkou s pylem a bliznou. Otrok sice dostal za odměnu svobodu, nechal si říkat Albius (Bílý), nakonec ale přese všechno zemřel v chudobě.
- Vanilka se na ostrově sklízí třikrát ročně, kvete pouze den, během něhož musí dojít k manuálnímu opylování. Následně se nedozrálé plody zpaří a tobolky se pak ukládají na tři čtvrtě roku do beden, kde čtvrt roku dozrávají na slunci, zbytek v polostínu. Vanilka se dá na ostrově koupit v mnoha podobách – jako živá rostlina, jako tobolka, v kávě, v mýdle či parfémech.
- Používá se také k ochucení místních rumů, což je další zdejší specialita. Stejně jako se zde dá vydat za pár eur po stopách pěstování a výroby vanilky, mohou turisté zavítat i do destilerií – samozřejmě s ochutnávkou. Bílý rum se popíjí jako aperitiv, zatímco z tmavého vznikají likéry nebo rum archivní.
