Praha - Žádný z tuzemských politiků dosud nepředstoupil před své voliče a otevřeně jim neřekl: Jsem gay. Není to přitom proto, že by v naší politice nikdo z této menšiny nebyl. Politikům však v coming outu brání obava z konce kariéry. Na Západě je už ale drahnou dobu docela běžné, že uchazeči o veřejné funkce svou sexuální orientaci netají. A k postupu na vrcholné příčky politiky jim to nijak nebrání. S prohlášením „Jsem gay a je to tak dobře“ se před více než 10 lety o berlínskou radnici ucházel téměř neznámý německý politik. A vyhrál.
„Milí voliči, jsem gay.“ Homosexualita už politiky do outu neposílá
Když organizátoři letošního ročníku festivalu Prague Pride plánovali diskusní panel na téma coming out a politika, snažili se do debaty přizvat i nějakého aktivního tuzemského politika. Nikoho z nich k tomu ale nepřisvědčili. Žádný otevřený homosexuál se totiž v tuzemské politice nepohybuje. Místo nich v úterý o svých zkušenostech hovořili britský, holandský a americký poslanec. Jediným českým zástupcem v panelu byl bývalý ministr dopravy Gustav Slamečka.
Někdejší člen Fischerovy úřednické vlády ovšem nebyl do funkce dosazen na základě svého politického vlivu či z přízně voličů. Navíc ani on se ke své orientaci nepřiznal z vlastní vůle. S barvou vyšel ven, když jej a jeho partnera, tehdejšího šéfa Úřadu vlády Jana Nováka, odborový předák Jaromír Dušek obvinil z „homosexuálního spiknutí“ v Českých drahách. „Bylo by pro mě jednodušší vše popřít nebo věc nekomentovat jako ostatní, které Dušek obvinil. Já jsem se ale přiznal, abych zabránil tomu, že až se v budoucnu někdo jiný přizná, bude obviňován, že to dělal kvůli získání výhod,“ vysvětloval své pohnutky Slamečka.
Česko tudíž ještě stále čeká na svého prvního vrcholného politika či političku, který či která by se ke své sexuální orientaci - ještě před svým zvolením či v průběhu výkonu funkce – dobrovolně a hrdě přihlásili. Proč tomu tak je? Ačkoli poslední průzkumy ukazují, že místní LGBT komunita netrpí perzekucí a homosexuálové jsou u nás v rámci EU v podstatě se životem spokojeni, atmosféra v politice a hlavně uvnitř politických stran je zcela odlišná.
Ilustrační foto
„V české politice samozřejmě jsou gay politikové, bojí se to ale otevřeně přiznat, protože se obávají, že by to ohrozilo jejich kariéry a pozice v dané straně,“ konstatuje novinářka Respektu Silvie Lauder. „Mají obavy, jak by to voličstvo přijalo,“ dodává sexuolog Petr Weiss. „Domnívám se ale, že obavy politiků z coming outu jsou naprosto neopodstatněné,“ dodává Weiss.
Starosta, ministr, předsedkyně vlády …
Příklady z okolních - v mnoha ohledech konzervativnějších - zemí ukazují, že coming out politickou kariéru rozhodně zruinovat nemusí a někdy tomu je dokonce naopak. Například sousední Německo, kde je vicekancléřem a ministrem zahraničí Guido Westerwelle. Svůj coming out provedl co nejotevřeněji to šlo: v roce 2004 přivedl svého partnera Michaela Mronze na oslavu padesátin kancléřky Merkelové. Mezi voliči se to ale pro něj nestalo žádným handicapem. O pět let později jako šéf strany získal s FDP ve volbách necelých 15 % hlasů a Svobodným tak zajistil po 11 letech návrat z opozice.
GALERIE
Guido Westerwelle a Michael Mronz autor: Sven Simon, zdroj: ČTK/ullstein bild
Ještě výše vystoupala předsedkyně islandské vlády Jóhanna Sigrudardóttirová, která dlouhodobé soužití se spisovatelkou Jónínou Leósdóttirovou rovněž nijak netajila. V roce 2002 se ženy staly registrovanými partnerkami a v roce 2010 byla premiérka jednou z prvních, která využila nového zákona povolujícího sňatky lidem stejného pohlaví.
Její zvolení v lednu 2009 přitom nevyvolalo v zemi s jedněmi z nejliberálnějších zákonů ohledně svazků stejného pohlaví (gay a lesbické páry mohou například adoptovat děti) větší pozdvižení. Ještě před hlasováním Sigrudardóttirová se 73 % vévodila žebříčku nejpopulárnějších islandských politiků a spíše než sexuální orientaci voliči zvažovali její schopnost řešit hluboké ekonomické problémy, kterými si ostrov v té době procházel.
Zcela první osobou s homosexuální orientací na postu předsedy vlády ale Sigrudardóttirová nebyla. Ještě před ní v roce 2002 dočasně tuto funkci v Norsku zastával jiný otevřený gay - Per-Kristian Foss. V roce 2011 pak Islanďanku následoval Belgičan Elio Di Rupo, jenž byl nejen prvním frankofonním premiérem rozdělené země od konce 70. let, ale také prvním přiznaným homosexuálem v čele členské země EU.
Podle řady marketingových expertů a politologů v červnu 2001 coming out nahnal politické body v kampani Klausovi Wowereitovi, který se ucházel o post berlínského starosty a s prohlášením o své homosexualitě přišel týden před otevřením hlasovacích místností. „Jsem gay a je to tak dobře,“ oznámil před berlínskými zastupiteli. Věta, na níž později vznikl copyright, z takřka neznámého sociálního demokrata v podstatě přes noc udělala mediální hvězdu.
Klaus Wowereit
Kandidaturu na nejvyšší post v zemi v minulosti zvažoval starosta Paříže Bertrand Delanoë. Desetimilionové město vede tento socialista nepřetržitě od března 2001 a svým dobrovolným přiznáním sexuální orientace (udělal tak v televizním interview v roce 1998) si získal srdce mnoha jinak pravicově smýšlejících obyvatel. Politik si ovšem trvající popularitu zajišťuje i jinými prostředky: jako starosta zavedl oblíbené městské pláže, omezil automobilovou dopravu, rozšířil pěší zóny a nechal zřídit systém půjčoven městských kol a elektromobilů.
Bertrand Delanoë a Audrey Tautou
Coming out v politice se neomezuje pouze na Evropu. Loni v říjnu se v hongkongském parlamentu k takovému kroku odhodlal poslanec Raymond Chan. Bývalý DJ zvolený za prodemokratickou stranu Moc lidu se veřejně přiznal, že je gay a zároveň vyhlásil boj za uzákonění sňatků homosexuálů v této čínské megapoli. „Skutečnost, zda miluji muže nebo ženu, nijak neovlivňuje mou práci poslance, mé schopnosti či mé politické přesvědčení,“ uvedl čtyřicetiletý muž. Svou homosexualitu ale přesto raději odhalil až pár dní po vyhlášení výsledků voleb. Přestože má bývalá britská kolonie pověst moderního, kosmopolitního a tolerantního města, v sociálních otázkách – zejména v otázce práv sexuálních menšin – zůstává relativně konzervativní.
Pionýr Milk
Na druhou stranu ale Delanoë, jenž každoročně otevírá pařížskou přehlídku Gay Pride, rovněž patří mezi ty politiky, kteří se kvůli své upřímnosti museli obávat o své zdraví. V říjnu 2002 na starostu zaútočil nožem muslimský mladík, který prý odmítal jeho politickou i sexuální orientaci. Atentát se obešel bez vážných důsledků, stejně jako opakované fyzické útoky přežil i první otevřený gay-poslanec v polském Sejmu Robert Biedroń. Nedávno o nich mluvil v rozhovoru pro časopis Respekt. „Překvapilo mě, že se někdo cítí tak beztrestně, že mě zmlátí během dne v centru metropole na rušné ulici,“ podotkl Biedroń.
Harvey Milk
On, Delanoë a mnoho dalších přitom do svých úřadů došli po cestě, kterou jim už na konci 70. let v USA vyšlapal známý gay aktivista Harvey Milk. Ten byl totiž v roce 1977 prvním politikem, jehož orientace byla veřejně známou předtím, než byl zvolen do politické funkce. Díky osobnímu kouzlu, daru řeči a humoru se Milk dostal do městské rady v kalifornském San Francisku a zde lobboval za ochranu lidí před propuštěním pro jejich sexuální orientaci. Pionýr gay politiky Milk však za své názory zaplatil životem: rok po zvolení jej zastřelil jiný radní.
I přes tato nebezpečí se homosexuální politici shodují na jednom: je důležité, aby veřejně činní lidé nezapírali svou sexuální orientaci. Podle britského poslance Mika Freera by přitom coming out neměl být způsobem ke snadnějšímu prosazování práv gayů a leseb, ale spíš snahou „zlidštit homosexuály“. „Může to usnadnit jejich coming out. Když budou kolem sebe vidět i někoho veřejně známého, který se po letech přiznal, uvědomí si, že se od ostatních nijak neliší,“ uvedl na úterní debatě konzervativec, jenž svou lásku k mužům přiznal ve veřejném projevu.
Jdeme s barvou ven aneb coming out pro každého (zdroj: ČT24)