Zavraždění izraelští sportovci se po 45 letech dočkali v Mnichově památníku

Prezidenti Německa a Izraele Frank-Walter Steinmeier a Reuven Rivlin odhalili v mnichovském Olympijském parku památník obětem útoku na izraelskou výpravu na Letních olympijských hrách 1972. Po útoku palestinských teroristů z organizace Černé září a následném diletantském pokusu policie o záchranu rukojmích přišlo o život 11 sportovců a jeden policista.

Video Události
video

Události: Vzpomínka na zavražděné izraelské olympioniky

Zhruba půlhodinového ceremoniálu se v parku, který nadále slouží například k pořádání kulturních akcí, zúčastnili také pozůstalí po obětech zločinu, bavorský premiér Horst Seehofer či prezident Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach.

To, že se nepodařilo rukojmí uchránit před násilnou smrtí, „nás dodnes zahanbuje“, řekl bavorský ministr školství a kultury Ludwig Spaenle při odhalování památníku mezi Olympijským stadionem a olympijskou vesnicí.

Pozůstalí odhalili každé z 12 obětí pamětní desku. Ilana Romanová, vdova po izraelském vzpěrači Josefu Romanovi, řekla, že jde o „velice dojemnou událost“. Izraelští sportovci podle ní na mnichovské Hry odjížděli „šťastní a plní hrdosti“, ale vrátili se v rakvích, a to jenom proto, že byli Izraelci. Rok 1972 podle ní znamenal počátek současného celosvětového terorismu.

Romanová usilovala o zřízení památníku společně s ostatními pozůstalými od roku 1978. Od té doby prý narážela na „antisemitismus a nedostatek citlivosti“. Dnes pociťuje „hlubokou bolest, ale také pocit uspokojení a vděčnosti“.

Památník obětem zločinu v mnichovské čtvrti Oberwiesenfeld byl vybudován nákladem 2,35 milionu eur (přes 61 milionů korun). Na jeho financování se podílel německý stát, Bavorsko, Mnichov a také Mezinárodní olympijský výbor.

Den, kdy teror vpadl do olympijské historie 

Během jedenáctého dne Her v Mnichově, 5. září 1972, byla olympijská vlajka prvně v historii potřísněna krví. Pět minut před pátou hodinou ranní obsadili palestinští extremisté z organizace Černé září ubikaci izraelské výpravy v olympijské vesnici. Na místě zastřelili dva izraelské sportovce – zápasnického trenéra Mošeho Weinbergera a vzpěrače Josefa Romana. Devět dalších zajali jako rukojmí.

Požadovali propuštění 234 většinou palestinských vězňů v Izraeli a dvou vězněných německých teroristů Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové z Frakce Rudé armády (RAF) a domáhali se bezpečného odletu do Egypta.

Následovalo úporné vyjednávání za osobní účasti vysokých německých politiků a postupné prodlužování ultimáta daného teroristy. Celé drama vyvrcholilo v deset hodin večer.

Autobus a následně vrtulník odvezl gangstery spolu s rukojmími na nedaleké letiště NATO Fürstenfeldbruck, kde jim mělo být dáno k dispozici letadlo. Nepřehledná přestřelka pak vyústila ve smrt všech devíti zadržovaných Izraelců (ty zastřelili Palestinci), pěti teroristů a jednoho policisty. Celý horor skončil až čtvrt hodiny po půlnoci, kdy byli tři zbylí teroristé zadrženi.

Německý policista v přestrojení za sportovce na střeše mnichovského komplexu
Zdroj: ČTK/DPA
Autor: Horst Ossinger

Zpackaná policejní operace

Akce se stala terčem kritiky tehdejší izraelské premiérky Goldy Meirové, ale i německých politiků a odborníků: ostraha olympijské vesnice byla nedostatečná a teroristé v přímém televizním přenosu sledovali, jak a kde se policisté rozmísťují. Terčem kritiky se stal i naivní postup německých politiků při vyjednávání. Velkou kritiku pak sklidila akce na letišti, kde byli nekoordinovaní a nezkušení ostřelovači, kteří ani nevěděli, kolik je únosců. Ostřelovačů bylo také málo a byli špatně vybavení.

„Šlo jen o sebeobranu,“ cynicky později prohlásil Saláh Chaláf, známý jako abú Ijád, který stál v pozadí celé akce. Organizátor akce abú Dáud opakovaně řekl, že ničeho nelituje a že se za akci nikdy neomluví. Podle něj o tom věděl i palestinský šéf Jásir Arafat.

Tohoto teroristu poté krylo komunistické Československo, které abú Dáud navštívil nejméně desetkrát, poprvé v roce 1977 a naposledy v roce 1989. Mnichovská prokuratura na něj vydala v červnu 1999 zatykač poté, co se ve své knize Z Jeruzaléma do Mnichova přiznal k účasti na masakru. Sýrie jej ale nevydala a abú Dáud zemřel v 73 letech v Damašku v červenci 2010.

Tři přeživší atentátníci byli německou vládou již 29. října 1972 propuštěni. Stalo se tak na žádost další ozbrojené skupiny, která unesla toho dne letadlo na lince Bejrút – Istanbul – Frankfurt nad Mohanem. Únosci i tři propuštění teroristé z mnichovských Her přistáli ještě týž den v libyjském Tripolisu. Dva z nich, Muhammad Safadí a Adnan Gháší, byli v dalších letech zabiti nejspíš agenty izraelské tajné služby Mossad, jediný přeživší terorista Džamál Gháší svých činů nikdy nelitoval. V roce 1999 řekl, že je pyšný na to, co v Mnichově udělal.

Pokoj izraelských sportovců po vpádu palestinských teroristů
Zdroj: ČTK/AP

Hry musí pokračovat

Přestože incident vzbudil pohoršení, rozhodl se Mezinárodní olympijský výbor se souhlasem Izraele po jednodenním přerušení v Hrách pokračovat. Výzva tehdejšího předsedy Mezinárodního olympijského výboru Averyho Brundage „Hry musí pokračovat!“ vešla do historie.

Šokovaný Izrael na masakr reagoval odvetou (operace Boží hněv), jejímž cílem bylo zlikvidovat organizátory útoku. Akci Mossadu schválila i premiérka Meirová. Podle někdejšího šéfa izraelské vojenské špionáže Aharona Jariva Mossad zlikvidoval během několika měsíců až 15 teroristů, akce Mossadu se ale nevyhnula přešlapům: v roce 1973 tajní agenti zavraždili v norském Lillehameru číšníka marockého původu v domnění, že jde o člena Černého září Alího Hasana Salámího. Sám „šéf“ přepadu abú Ijád byl spolu s „ministrem vnitra“ Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Hadžílem Abdal Hamídem zavražděn v lednu 1991 v Tunisu.

Tři desítky pozůstalých po 11 zavražděných Izraelcích obvinily v červnu 1995 německý stát, spolkovou zemi Bavorsko a město Mnichov, že jejich policejní orgány postupovaly nekvalifikovaně proti teroristům a že na vyřazení osmi útočníků nasadily jen pět ostřelovačů. Požadovali odškodné ve výši 40 milionů marek.

Mnichovský soud v září 1995 zamítl 22 žalob jako promlčené s tím, že se pozůstalí již v roce 1973 zřekli písemně nároků. V pěti případech nárokům vyhověl. Poslední dvě žaloby byly zamítnuty v květnu 1996. Nakonec Německo vyplatilo v roce 2004 pozůstalým odškodnění v celkové výši tří milionů eur, přímou odpovědnost ale nikdy nepřiznalo.