Prominentního tureckého právníka podporujícího kurdské rebely zastřelil neznámý útočník. Advokát Tahir Elci byl obviněn z údajné teroristické propagandy a hrozilo mu za to vězení. V Istanbulu proti jeho vraždě protestovaly davy Kurdů.
Podle starosty města Diyarbakir obývaného převážně Kurdy byl Elci zastřelen ve chvíli, když poskytoval vyjádření médiím.
Šéf asociace advokátů Diyarbakiru čelil obvinění kvůli svému říjnovému vystoupení v televizi, kde o zakázané Straně kurdských pracujících (PKK) prohlásil, že není teroristickou organizací. Turecká prokuratura pro něj za údajné šíření teroristické propagandy požadovala sedm let vězení.
Na protest proti smrti známého právníka se na centrálním istanbulském náměstí Taksim sešlo asi dva tisíce protestujících Kurdů. Zakročila proti nim policie a demonstraci rozehnala s použitím vodních děl a slzného plynu.
Prezident Recep Tayyip Erdogan vyjádřil nad smrtí Elciho lítost: „Incident dokazuje, jak je správné naše úsilí v boji s terorismem. Budeme bojovat až do konce, nezastavíme se a neustoupíme.“
Vztahy mezi Ankarou a kurdskou menšinou se zkomplikovaly poté, co v červenci zkrachovala snaha o mírové řešení situace. Od té doby probíhají časté střety mezi ozbrojenci z PKK a bezpečnostními složkami.
Skupina s leninsko-marxistickým ideovým pozadím vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Proti turecké vládě začala útočit od roku 1984 a její hlavní cíl od té doby zůstává stále stejný: získat větší nezávislost na Ankaře. Prosazování si však vyžádalo krvavou cenu v podobě minimálně 40 tisíc obětí. Vrchol vzájemného konfliktu prozatím přišel v polovině 90. let, kdy byly zničeny stovky kurdských vesnic a preživší se rozutekli do větších měst, kde začali zakládat odbojové buňky.
Zatímco do 90. let organizace trvala na vytvoření vlastního státu, postupem času své požadavky zmírnila na vyšší autonomii v rámci tureckého státu. Její akceschopnost výrazně poznamenalo zatčení vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999, kdy byl uvězněn pro zradu.
V březnu 2013 Öcalan z vězení vyzval stoupence PKK, aby ustoupili od bojových plánů v Turecku. Tehdy došlo k částečnému příměří, které po dlouhou dobu vydrželo. Novou vlnu konfliktu spustil letošní červenec a letecké údery Turecka proti severoiráckým táborům PKK.
Krátce po Öcalanově zatčení představila PKK pětiletý plán jednostranného příměří a snažila se zlepšit svůj obraz v očích Turků. K tomu mělo posloužit i několikrát změněné jméno strany, nakonec se ale vrátila k původnímu názvu.
PKK žádá po Ankaře, aby mohla sama více promlouvat do politického dění v zemi a svobodně spravovat své území. Dlouhodobě také usiluje o propuštění svých vězněných členů. Turecko však se stranou odmítá vyjednávat a svolilo pouze k částečné amnestii.
Zhruba před 10 lety se PKK vrátila k vyhrocené kampani proti vládě a setrvala v ní až do tajné dohody z roku 2009, která umožnila příměří. Ve stejném roce však bylo ústavním soudem zakázáno do té doby hlavní politické uskupení Kurdů: Strana demokratické společnosti. Stovky kurdských aktivistů byly následně stíhány za teroristické činy. Bojové milice PKK se tak začaly více stahovat do svých enkláv v severním Iráku.
Tyto procesy dlouhodobě kritizovala Rada Evropy a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International. Poukazují přitom na velmi vágní definici terorismu v rámci tureckých zákonů a v řadě případů i na nedostatek důkazů.
