Čtyřiadvacetiletá Aljona pochází z Debalceve, města ležícího na frontové linii na východě Ukrajiny. Nějakou dobu se Aljona se svým manželem a dvouletým synem ukrývala před intenzivními boji ve sklepě jejich domu, nakonec před neúnosnou situací z města uprchli. „Poprvé jsme Debalceve opustili v červenci, dva měsíce před začátkem vojenských útoků na město, ale v říjnu jsme se museli do města vrátit, protože manželovi hrozilo, že kvůli absenci přijde o práci,“ vypráví Aljona, jejíž příběh přinesli Lékaři bez hranic, kteří lidem utíkajícím z válkou zasaženého východu Ukrajiny pomáhají.
Vzpomínky na Debalceve: Život ve sklepě, bombardování
Situace ale byla neúnosná, a tak uprchli i podruhé. Útočiště našli v jednom z dříve vyhledávaných rekreačních zařízení v lese u Světlogorsku, kde se od vypuknutí bojů ubytovávají lidé prchající před konfliktem, a kde nyní žije více než 350 lidí. Aljona dostává psychologickou podporu poskytovanou Lékaři bez hranic, protože se bojí, jaký dopad bude mít konflikt na jejího syna. „Všimla jsem si, že se můj syn ode mě nechce vůbec vzdálit. Je pořád vyděšený. Doufám, že na něm tyhle události nezanechají stopy, ale to nám ukáže teprve čas,“ řekla Aljona. Ve Světlogosrku Lékaři bez hranic spustili také mobilní kliniky, které vysídleným poskytují primární zdravotnickou péči.
„Už před vypuknutím bojů 19. ledna jsme málokdy mohli zůstat v našem bytě, celou dobu jsme se ukrývali ve sklepě. Lidé si tahle útočiště zařizovali celé měsíce, vyčistili je, přinesli matrace a všechno, co si mohli dovolit koupit, aby místo vypadalo lépe. Ale nakonec, když začalo bombardování, jsme si nevybírali, kam půjdeme, stihli jsme tak akorát doběhnout do nejbližšího sklepa,“ vzpomíná Aljona na poslední týdny v rodném městě. Posledních 10 dní v Debalceve strávila její rodina ve sklepě bez elektřiny a bez topení, venku byla zima, okolo 8 °C. „Ve sklepě nás bylo mezi 20 a 25. Lidé si přinesli jídlo, ale bez elektřiny se nedalo vařit. Pak jsme připojili malou troubu na plynovou bombu,“ dodává Aljona.
Lékaři bez hranic pomáhají ve Světlogosku
Všechny sklepy ve městě byly podle ní přeplněné. Byli v nich staří lidé, děti, někteří byli nemocní. „Do 19. ledna se ještě v lékárnách daly sehnat léky, ale ne žádná speciální léčba. Potraviny byly velmi drahé, protože se čím dál více komplikovalo zásobování. Lidé už neměli peníze, ve městě už fungovala jen jedna banka, lidé už si ale stejně neměli co vyzvednout. Všechny továrny pozastavily činnost, lidé nedostávali plat,“ vypráví žena, která z Debalceve nakonec utekla.
„Evakuovali nás dobrovolníci. Autobus pro nás měl přijet v 8 hodin ráno, ale nakonec jsme čekali až do 15 hodin, protože kvůli bombardování musel zůstat na zastávce. Cítili jsme hrůzu, jak jsme tak celý den stáli venku, poblíž budovy, která už byla několikrát ostřelovaná. Jediná střela by nás na tom místě pohřbila. V 7 hodin ráno sem dopadl granát a jedna žena přišla o nohu. Zemřela dřív, než za 5 hodin přijela sanitka,“ popisuje útěk z města.
GALERIE
Lékaři bez hranic pomáhají ve Světlogosku zdroj: Lékaři bez hranic
Z Debalceve byla evakuovaná většina její rodiny. Ti, kteří se rozhodli tam zůstat, teď už nemůžou odejít. „Čas od času se jim podaří dobít si telefon, ale opravdu jen zřídka. Je těžké trpělivě čekat, až od nich dostaneme nějakou zprávu. Pořád tak musíme myslet na to, co se stalo, hrozně nás to vyčerpává,“ popisuje Aljona.
„Nemáme žádné plány do budoucna. Je pro nás těžké dál doufat. Zasáhlo to všechny, ať už fyzicky nebo psychicky. Lidé měli všechno, co potřebovali. Ale můj syn teď nemá domov. Čas bohužel nejde vrátit zpátky,“ uzavřela.
GALERIE
videogallery_509986