Berlín - Před více než 60 lety prožívaly nejtěžší období svého života. Byly teprve v pubertě, ale smrt číhala všude kolem. Ty, které ještě žijí, se dnes dočkaly mimořádné pocty. V sídle německého parlamentu byla slavnostně zahájena výstava věnovaná právě jim: Dívkám z pokoje číslo 28 koncentračního tábora v Terezíně.
V německém parlamentu se koná výstava o Terezíně
„O tom, že budeme jednou v berlínském Spolkovém sněmu a uvidíme tolik lidí, kteří mají zájem o nás něco vědět, jsme nikdy ani nesnily,“ řekla ČTK Ela Weissbergerová, ročník 1930, při pohledu na zhruba stovku mladých lidí, kteří na zahájení výstavy přišli. Výstavu osobně otevřel předseda Spolkového sněmu, dolní komory německého parlamentu, Norbert Lammert.
Výstava přibližuje strasti, ale i drobné radosti všedního dne dívek. Potají se učily, hrály si, zpívaly, dostaly příležitost nastudovat dětskou operu Brundibár od židovského skladatele Hanse Krásy a dokonce slavily židovské svátky; měly i svou vlastní hymnu i vlajku. A svůj dvoukomorový parlament: Vychovatelky byly ministryněmi a děvčata se stala „zákonodárkyněmi“. Dívky však také psaly básně, vedly si deníky, malovaly a psaly dopisy. To vše dokumentuje veřejnosti volně přístupná výstava v reprezentačních prostorách Domu Paula Löbeho, jenž patří Spolkovému sněmu.
Dívkám z dívčího domova L410 bylo ve strastiplných letech 1942 až 1944 mezi 12 a 14 lety. Na 30 metrech čtverečních se najednou tísnilo 30 mladičkých vězenkyň z Protektorátu Čechy a Morava, celkově pokojem prošlo na 70 děvčat. Ty, které žijí dodnes, na tu dobu vzpomínají bez zatrpklosti a s nadhledem.
„Hodně z nás bylo přesvědčeno, že když už jsme zůstaly naživu a přežily jsme to, musíme tu vzpomínku držet na živu, ale na druhé straně si zřídit nový život, který by byl tak dobrý a normální, jak jen možno,“ řekla ČTK v Izraeli žijící Hana Droriová, rozená Pollaková, jíž holokaust vzal oba rodiče a dalších 30 příbuzných. Sama přežila přesto, že byla na čas z Terezína transportována do pracovního lágru u Osvětimi.
Dodnes vzpomíná nejraději na odvážné pedagogy mezi terezínskými vychovateli. „Němci přísně zakázali, abychom se vůbec učili. To bylo všechno tajné, takže učitelé, které jsme měli, byli ve stálém ohrožení, že je chytnou a odvezou do transportu. A přece to dělali,“ řekla Droriová, která prý, co se školy týče, v Terezíně nic nezameškala. Podle toho, jací pedagogové zrovna byli k dispozici, se děti v Terezíně učily všechny možné předměty, od matematiky přes biologii až po latinu.
Právě zápisky ze „školních sešitů“, v něž se proměnily deníčky a památníčky dívek, patří mezi nejpoutavější exponáty berlínské výstavy. Hana Droriová si zapisovala vše potřebné do památníku, který dostala od přítele ke svým 12. narozeninám. „Na vazbě je napsáno 'Všechno'. Skutečně jsem si tam zapisovala všechno, co jsem chtěla nebo musela psát. To, co jsme se učily, básně, které jsem psala i nejrůznější škrabanice,“ řekla.
Sešit dodnes existuje, prý díky tomu, že památník před transportem do Osvětimi zapomněla v Terezíně na posteli. „Jedna z mých přítelkyň, Ela, ho tam našla a řekla si, že mi ho schová. Po návratu do Terezína přišla s rukama za zády a řekla: 'Hando, něco pro tebe mám'. Myslela jsem, že to bude chleba, a on to byl tento sešit. Od té doby je celý život se mnou,“ uzavírá „Handa“ vyprávění, které by vydalo na knihu, stejně jako příběhy ostatních dívek z pokoje 28.
Terezínem prošlo na 15.000 dětí a nezletilých, které byly umísťovány do zvláštních „dětských domovů“. Vězeňská samospráva a učitelé se jim snažili vytvořit alespoň trochu důstojné podmínky.
Dnešní otevření výstavy, jež potrvá do 15. února, je jen jednou z podobných akcí, které se v německé metropoli pořádají v souvislosti s Mezinárodním dnem vzpomínky na oběti holokaustu, jenž připadá na neděli.
Akce jsou pojaty jako setkání mladých lidí s pamětníky nacismu. Kromě Němců, Poláků či Francouzů se jich účastní i studenti z Česka.