V 630členné Poslanecké sněmovně získává vítěz voleb automaticky 340 mandátů (tedy 54 procent) bez ohledu na rozdíl v počtu obdržených hlasů. Do 322členné horní komory - Senátu - se volí 315 senátorů, sedm doživotních (a většinou levici nakloněných) senátorů tvoří osobnosti jmenované prezidentem a bývalí italští prezidenti. Do Senátu je systém volby podobný jako v dolní komoře, ale na regionální bázi - vítěz v regionu v něm má automaticky zajištěno 55 procent křesel.
Předvolební průzkumy Berlusconiho vítězství předpokládaly, nebyly si ale jisté tím, zda se mu podaří získat dostatečnou většinu v Senátu. Jelikož jsou obě parlamentní komory v Itálii rovnocenné, mohla by vzniknout patová situace; Berlusconi by tak musel vyjednávat s centristy z UDC nebo přímo s Veltronim. Itálie totiž nezbytně potřebuje některé reformy; zemi trápí korupce, mafie, odpadková krize v Neapoli, ilegální imigrace, nízký hospodářský růst a rekordní deficit veřejných financí.
V posledních parlamentních volbách v dubnu 2006 velmi těsně zvítězila opoziční nesourodá devítičlenná levicová koalice Romana Prodiho. Ta má za sebou 20 měsíců obtížného vládnutí plného kompromisů a neustálých vnitřních sporů. Prodiho vláda musela podat 24. ledna demisi po odchodu malé koaliční strany křesťanských demokratů UDEUR. Jejími hlasy pak vláda v Senátu těsně neprošla hlasováním o důvěře, což vedlo k vypsání předčasných voleb.
