Vědci o radaru: Zachytí a pomůže ke zneškodnění střely

Praha - Americká ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová přijela do Česka podepsat smlouvu o výstavbě amerického radaru na českém území. Vyvrcholilo tím dvouleté období jednání a příprav. Proti existenci části amerického obranného systému na českém území se vyslovuje nadpoloviční většina veřejnosti. Vědci a armádní specialisté upozorňují, že radary jsou běžnou součástí zbraňových systémů a standardně se používají již od druhé světové války.

„Vysílá silnou elektromagnetickou energii, která se blíží k cíli, dochází k odrazu části energie, která se vrací do radaru, kde je zpracována přijímačem a zobrazována na zobrazovacím zařízení,“ popsal princip radaru vedoucí katedry radiolokace Univerzity obrany Libor Dražan. Zároveň řekl, že hlavní funkcí radarové techniky sice je kontrola vzdušného prostoru jak armádou, tak například leteckými dispečery, využívá se ale i u dopravní policie, v meteorologii či zemědělství.

Ředitel sekce obranné politiky a strategie ministerstva obrany Radomír Jahoda dodal, že armádní raketové systémy mají dvě role: vyhledávají cíl a poté jej sledují a navedou jej na potenciální protiraketový systém. V případě diskutovaného radaru se jedná o sledovací, respektive naváděcí typ radaru XBR. O jeho dosahu se ale spekuluje. Prorektor ČVUT František Vejražka upozornil, že radar „působí tam, kam vidí“. Vzhledem k zakřivení země se jedná o stovky kilometrů. Dodal ale, že existují i přeshorizontové radary.

Armádní specialisté upozorňují i na existenci pasivních radarů, mezi které patří například mezinárodně užívané české systémy Tamara a Věra. Jejich větší využití však nepovažují za účinné. „Víme, že pasivní radary zachycují to, co objekt vysílá, ale přitom se používají neviditelné letouny, které jsou konstruovány tak, aby nevysílaly žádné signály, tudíž pasivní sledovací systémy nemají co sledovat,“ zdůraznil Radomír Jahoda.

Radar stojí na radiových, elektromagnetických vlnách, které objevil v roce 1884 profesor Heinrich Hertz. První radiolokátor byl vynalezen již v roce 1904, využití našel ale až ve 30. letech a především ve druhé světové válce pro hledání letedel. Tehdy své vlastní radarové systémy nezávisle vyvíjela Francie, Velká Británie i Německo. Od té doby je častou součástí zbraňových systémů.