Richard Wadani se narodil v roce 1922 v Praze, po rodičích měl ale občanství Rakouska. Po obsazení obou zemí nacisty musel proto narukovat, za Německo ale bojovat nechtěl. Jakmile mohl, přeběhl k Britům.
„Tam jsem se ptal, jestli jsou nějaké útvary, například rakouské, které bojují proti Německu. Rakušané tam nebyli, ale byli tam Poláci a Češi. Řekl jsem si, že jsem rozený Pražák, tak se tam příhlásím,“ vypráví svůj osud Wadani.
Reportáž Jana Moláčka
Pan Wadani tak prožil konec války u československých jednotek v Anglii, po válce odešel za matkou do Vídně. A čekal ho šok: „Byli jsme ti nejhorší. Říkali, že jsme je zradili atd.“
Krajní pravice je ostře proti
Zběhové jako je pan Wadani čekají v Rakousku na úplné uznání dodnes. Debata o něm se znovu rozvířila u příležitostí 70. výročí vypuknutí války a také proto, že Německo právě nyní definitivně rehabilitovalo poslední skupinu dezertérů. Z pravého okraje rakouské politické scény ale i dnes znějí hlasy o zrádcích.
„Kdo zavraždí svého kamaráda, stejně nevinného jako je sám, nemůže být rehabilitován a oslavován,“ říká důrazně předseda Svobodných Heinz Christian Strache.
Kolika Rakušanů se to po tak dlouhé době bude ještě týkat, není jasné. Řádově jsou jich stovky, přesný počet neznají ani odborníci. Mnozí z těch, kdo odmítli sloužit v Hitlerově armádě, se tím totiž po skončení války nechtěli příliš chlubit.
