Kratochvíl: Svět si musí připomínat děti Černobylu

Černobyl - Od katastrofy v jaderné elektrárně na Ukrajině uplynulo čtvrt století. V Černobylu stále existuje zakázaná oblast, kam bez povolení lidé nevkročí. Zatímco spousta místních po katastrofě odjela a staří lidé umírali, příroda bují. Objevují se ptáci, kteří nebyli viděni několik desítek let. Na tragédii v Černobylu podle fotografa Antonína Kratochvíla nesmíme zapomenout. Na vlastní oči viděl staré ženy, které nechtějí opustit těla svých mužů, odložené „děti Černobylu“ či lidi s jizvami na krku po endemii rakoviny štítné žlázy. Ve výstavní síni v Mánesu připomínají až do 29. května osud černobylské krajiny, měst i lidí právě Kratochvílovy fotografie.

Kratochvíl jezdil do Černobylu fotografovat již v polovině devadesátých let, zhruba od počátku nového tisíciletí tam pořádal workshopy pro studenty. „Chtěl jsem, aby odjeli domů a tuto tragédii nějakým způsobem podali dál, aby na ni nezapomněli,“ řekl věhlasný fotograf.

V černobylských vesnicích lidé pomalu umírají. „Dříve tu žilo ve vesnici třeba šest sedm lidí, dnes už tu není nikdo,“ podotkl Kratochvíl. Zdejší obyvatelé si totiž často myslí, že pokud nebezpečí není vidět, neexistuje. Na místě zůstaly převážně ženy, které nechtěly opustit těla svých mužů a synů. „Lidé tu věří na posmrtný život,“ konstatoval fotograf.

Rozhovor s Antonínem Kratochvílem (zdroj: ČT24)

Děti v zakázané zóně být nesmí

Svět by měl podle Kratochvíla vědět o havárii v Černobylu co nejvíce. „Až bude veřejná debata o jaderné energii, měli by o tom Češi dokázat mluvit, jedná se o vážnou věc,“ podotkl. On sám viděl na vlastní oči děti s následky choroby z ozáření, které byly odloženy – děti Černobylu, nebo starší lidi s jizvami na krku vzniklými rakovinou štítné žlázy. Mladí lidé se v zakázané zóně prakticky nenacházejí.

Antonín Kratochvíl, fotograf:

„Chci vydat knihu o Černobylu. Výstava přijde a zase odejde. Je třeba vytvořit něco permanentního.“

Kratochvíla dle jeho slov nasměroval k fotografování narušených krajin jeho vlastní život – především pak perzekuce jeho rodičů. „Musel jsem je opustit, pár let jsem se potloukal po různých táborech. Tam vzrostla empatie a sociální cítění,“ dodal fotograf, který se příští rok chce vrátit do Afghánistánu.

Výstava v Mánesu je charitativní – výtěžek půjde na Japonsko, které bylo v poslední době postiženo podobným způsobem, když začala unikat radiace z tamější elektrárny ve Fukušimě.