„Mír v Evropě už byl podepsán, a tak nám řekli, že můžeme dělat, co chceme. Já jsem se rozhodl napsat symfonii,“ přiblížil válečný veterán svou motivaci ke složení symfonie. Téměř sedmdesát let leželo jeho dílo netknuté v zásuvce stolu, než se Harold rozhodl dotáhnout svůj sen do konce. Zkontaktoval ministerstvo obrany, které o symfonii projevilo zájem. O její zpracování se zasadil armádní orchestr.
Dirigent armádního tělesa Tod A. Addison měl z díla nejprve obavu. „Byl jsem tak rád, když jsem otevřel partituru. Viděl jsem hudební dílo - velmi přístupné, melodické a neoromantické. Má to zvláštní význam, když si sednete a hrajete skladbu, o které víte, co skrývá v pozadí,“ nešetřil dirigent obdivem.
Harold Van Heuvelen se pokusil do první části symfonie vetknout smutek válečného období. Extrémní smutek a lítost nad holocaustem a nad hroznou ztrátou života, jak sám říká. Tóny vyprávějí dlouhý příběh strastiplného období, na jehož konci je světové a i v tomto případě osobní vítězství.
