Washington - S osobou amerického prezidenta Nixona bude navždy spojena aféra Watergate. Skandál, kvůli němuž byl nucen v roce 1974 rezignovat, mu zajistil pověst manipulátora, lháře a jednoho z nejnenáviděnějších šéfů Bílého domu. Jeho kritici však často zapomínají na Nixonovy úspěchy, zejména na poli mezinárodní politiky v dobách studené války.„Bez ohledu na to, co spáchal ve Watergate, je vnímán jako muž mimořádného politického talentu a schopností,“ tvrdí historik Martin Kovář. 37. Prezident USA se narodil 9. ledna 1913.
Richard Nixon - prezidentův příběh není jenom Watergate
Nixon nebyl velkým oblíbencem ani před vypuknutím aféry Watergate. Pocházel z kalifornské rodiny řidiče tramvají a zřejmě z toho důvodu nebyl pro společensko-politickou elitu ze severovýchodu USA vhodným mužem do vrcholné politiky. „Byli přesvědčeni o své předurčenosti, že právě oni jsou ti, kteří mají dělat americkou politiku, Nixon byl podle nich outsider, který se mezi ně neměl vůbec plést,“ vysvětlil Martin Kovář z Ústavu světových dějin Filosofické fakulty. „Tato situace se v historii opakovala ještě dvakrát. Podobně byl vnímán Ronald Reagan a poté mladý Bush,“ doplnil.
„Nikdo nedokázal, že s tím příšerným nápadem instalovat odposlouchávací zařízení přišel prezident Nixon. Dokonce bych řekl, že drtivá většina odborníků se domnívá, že on o tom skutečně nevěděl a on to také energicky popíral. Není ale pochyb o tom, že když potom k té aféře došlo, tak se pokusil vyšetřování brzdit a různým způsobem bojkotovat,“ shrnul Nixonův podíl na aféře Watergate profesor historie a mezinárodních vztahů Igor Lukeš.
Jeden z největších politických comebacků
Už samotný Nixonův příchod do Bílého domu byl pro mnohé velkou záhadou. V té době se totiž zdál být politický osud bývalého viceprezidenta dávno vyřízený. Měl za sebou prohranou prezidentskou kampaň, kdy v roce 1960 velmi těsně prohrál s Johnem F. Kennedym, a i za dva roky jeho první pokus o comeback skončil krachem - nezvládl kampaň o křeslo kalifornského guvernéra.
GALERIE
Prezidentská kampaň Richarda Nixona autor: Paul Schutzer, zdroj: Time Life Pictures/Getty Images
Ani tyto neúspěchy tehdejšího newyorského právníka od mocenských ambicí neodradily. „Projevily se Nixonovy vlastnosti, které u něj můžeme obdivovat, jeho zarputilost a nepoddajnost. Jako úplný outsider jde do republikánských primárek a pro mocná média je úplně k smíchu,“ popisuje Kovář. Ke zděšení demokratů Nixon jejich kandidáta Huberta Humphreye porazil a stal se 37. prezidentem USA. „Je to jedno z největších z mrtvých vstání americké politiky,“ soudí historik.
Aféra Watergate začala 17. června 1972 ve stejnojmenném komplexu budov ve Washingtonu. V půl třetí ráno přistihli policisté v kancelářích Demokratické strany pět mužů. Chtěli zde fotografovat dokumenty a opravit odposlouchávací zařízení, které v kanceláři tajně umístili už v květnu. Hned na místě vyšlo najevo, že jeden ze zadržených - bývalý agent CIA Jim McCord - je členem štábu za znovuzvolení prezidenta Nixona.
Na podzim 1972 Nixon obhájil prezidentský mandát a až do 30. ledna 1973, kdy soud uznal všech obžalovaných vinnými, veškera podezření odmítal. Události však poté nabraly rychlý spád a vyšetřování postupně odkrylo mnohé nezákonné aktivity za Nixonova úřadování - sledování a odposlouchávání politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další nezákonné aktivity financované z částečně ilegálních fondů. Poté, co právní výbor Sněmovny reprezentantů zahájil první kroky v procesu odvolání prezidenta (impeachmentu) kvůli porušení ústavy, 8. srpna 1974 Nixon raději sám rezignoval.
Obzvlášť aktivně pokrývala kauzu dvojice mladých reportérů z Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward, kteří za více než dva roky napsali o Watergate přes 300 článků a postupně přinutili státní orgány zabývat se touto aférou.
Čínské rapprochement a sovětské détente
Nehledě na aféru Watergate se Nixonově působení nedají upřít úspěchy v oblasti mezinárodních vztahů. S Henrym Kissingerem, poradcem pro otázky národní bezpečnosti a ministrem zahraničí, vytvořil tandem, jenž zásadním způsobem ovlivnil směřování světové politiky v době studené války. „Nixon rozuměl zahraniční politice tak, jako málokterý jiný americký prezident ve 20. století,“ myslí si Kovář.
Nixon a Mao Ce-Tung
„Nejenže vyvedl Spojené státy z nemožné situace ve Vietnamu, ale dokázal to navíc v době, kdy americká společnost procházela obrovskou krizí, a to ne krizí ekonomickou, ale krizí sebedůvěry,“ zhodnotil jeden z největších Nixonových úspěchů na poli mezinárodní politiky Lukeš.
Podpis šanghajského komuniké z roku 1972 položil základ k normalizaci styků mezi USA a komunistickou Čínou, v prostředí mocenského souboje mezi Západem a Východem tak vznikla zcela nová situace – tzv. triangulární diplomacie. „Spojené státy už nestály proti dvojbloku SSSR-Čína, jak to bylo celá 50. a 60. léta, ale najednou to byl trojúhelník. To nepochybně přivedlo Moskvu do úzkých,“ vysvětlil Kovář.
Vztahy se Sovětským svazem zase Amerika za Nixonovy administrativy rozšířila o několik důležitých smluv v čele s dohodou o omezení strategických zbraní (SALT 1). „Zahájení politiky détente nepochybně přispělo ke zklidnění mezinárodních vztahů na přelomu 60. a 70. let,“ hodnotí historik přínos prezidenta Nixona. Tomu se za svého úřadování podařil ještě jeden úspěch: vyvedl Spojené státy z vleklé války ve Vietnamu. „Nixon během šesti let splnil to, co slíbil a co se zdálo nesplnitelné. Z vojenského hlediska vzato dovedl vietnamskou válku k vítěznému konci,“ doplnil Kovář.
Martin Kovář, historik:
„Pro demokratickou politiku, tak, jak by se měla dělat, jak ji vnímáme, příliš pochopení neměl. Proto se také nikdy nestal velkým prezidentem.“
GALERIE
videogallery_297914
Při příležitosti 35. výročí abdikace Richarda Nixona vydal portál ČT24 elektronickou knihu Michaela Fialy o aféře Watergate. Knihu s názvem „WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití“ si můžete přečíst zde.
Po odchodu z Bílého domu se Richard Nixon z politiky úplně neztratil, fungoval jako poradce v zahraničně-politických otázkách. S výjimkou Jimmyho Cartera, který přišel po něm, s ním všichni američtí prezidenti konzultovali všechny závažné krize. „Měl dokonalý instinkt na vnímání mezinárodně politických souvislostí. Opravdu tomu rozuměl, což není u amerických prezidentů na této úrovni běžné.“