Praha - Ústavy zkoumající totalitní minulost nemají v postkomunistických zemích na růžích ustláno. Slovenský Ústav paměti národa chtěla zrušit Slotova SNS, když se objevilo podezření, že se Slota za komunismu živil krádežemi. Polský Institut paměti národa zase vyvolal bouřlivou debatu tvrzením, že s tajnou policií neoficiálně spolupracoval Lech Walesa - ikona protikomunistického odboje. Kritici mu od té doby předhazují hon na čarodějnice. V pozadí všech těchto sporů je vždy politika - v obou zemích, stejně jako v Česku, mají totiž politici vliv na obsazování klíčových míst v ústavech.
Politické útoky na ústavy zkoumající totalitu - ani u sousedů nic nového
Bývalí federální bratři si pospíšili - na Slovensku vznikl Ústav paměti národa (ÚPN) už v roce 2002. O jeho vznik se výrazně zasadil bývalý federální ministr vnitra Ján Langoš, který byl předkladatelem zákona a v roce 2003 se také stal prvním šéfem ústavu. V té době na Slovensku neplatil lustrační zákon, do veřejných funkcí se tak mohli dostat spolupracovníci tajné policie a lidé se o údajných „estébácích“ dozvídali jen z neoficiálních seznamů. Právě to chtěl ÚPN změnit. Začal proto postupně zveřejňovat dokumenty StB - mimo jiné jména vedoucích pracovníků, seznam korespondence komunistické rozvědky i jména lidí, kteří pracovali pro rozvědky v jednotlivých regionech.
Statusem je na tom ÚPN podobně jako český ÚSTR. Slovenské badatelské středisko je ze zákona veřejnoprávní institucí, jejíž řídící paží je správní rada. Ta má dohromady devět členů: předsedu a čtyři členy volí Národní rada - slovenští poslanci, po dvou pak jmenuje vláda a prezident. Předseda správní rady je zároveň „ředitel“ ÚPN.
Ústav měl od počátku dva hlavní úkoly: jednak odhalovat zločiny z období komunismu, protože svazky StB před ním spravovala Slovenská informační služba a zůstaly neveřejné – řada zločinů tak zůstala nepotrestána. Kromě toho umožňoval běžným Slovákům nahlédnout do svazků a zjistit, zda byli Státní bezpečností sledováni.
isifa
První svazky zveřejnil ÚPN v listopadu 2004 a hned v následujícím roce odstoupil kvůli údajné spolupráci s StB první vysoký státní úředník, šlo o tajemníka slovenského ministerstva výstavby Jána Hurného. Mezi údajnými agenty se také objevili vysocí církevní hodnostáři – sedm slovenských církví sdružených v ekumenické radě se pak dokonce postavilo proti zveřejňování svazků StB.
V roce 2006 Ján Langoš zemřel při automobilové nehodě. Podle policejního vyšetřování nehodu zavinil sám, protože jel příliš rychle. Ústav pak zůstával dlouho bez ředitele - nakonec v lednu 2007 poslanci v tajném hlasování zvolili historika Ivana Petranského, když porazil kandidáta opozice Františka Mikloška.
Petranský pak o rok později musel čelit dosud nejvážnějšímu ataku na ÚPN, který přišel paradoxně ze Slovenské národní strany, která ho nominovala. Na veřejnost se totiž dostaly informace z archivu o údajné kriminální minulosti předsedy SNS Jána Sloty - v mládí prý vykrádal obchody na Slovensku - pak utekl do Rakouska, kde zase vykrádal auta, navíc prý ani nebyl souzen. SNS pak v parlamentu předložila usnesení o zrušení ústavu. Tento krok podporovala i vládní strana bývalého premiéra Vladimíra Mečiara. SNS pak ale svůj návrh stáhla, protože proti se postavila nejsilnější vládní strana Smer-SD i opozice.
Rozhovor se Slavomírem Michálkem - členem správní rady ÚPN (zdroj: ČT24)
Ani Petranský už nestojí v čele ÚPN. Skončil mu mandát a parlament letos v únoru zvolil Ondreje Krajňáka. Atmosféra v ústavu však po volbě zhoustla: Krajňák totiž zvažoval další setrvání Petranského v ústavu, Petranský se ale mezitím stal zaměstnancem ústavu a pak založil už čtvrtou odborovou organizaci – propuštění odborového předáka je přitom složitější.
Komplikované personální vztahy v ÚPN jsou paralelou na český ÚSTR. Jelikož Petranského jmenoval v dubnu slovenský prezident devátým členem správní rady ústavu, může se stát pomyslným jazýčkem na vahách. Pokud bude chtít nový šéf Krajňák prosadit své záměry, bude do značné míry záviset na názoru Petranského, zda uspěje.
V Polsku se na seznamech objevili i prezidenti
Polský Institut národní paměti vznikl ještě dříve než jeho slovenská obdoba. Parlament schválil příslušný zákon už v roce 1999 hlasy vládní koalice: Volební akce Solidarita (AWS) a Unie svobody plus opozičních lidovců. O rok později pak Sejm zvolil do čela ústavu senátora za vládní AWS Leona Kierese.
Z toho je vidět, že i v Polsku mají na chod institutu vliv politici. Sejm jmenuje a odvolává ředitele institutu - v případě Kierese byla nutná ještě třípětinová většina - a také grémium, vedení ústavu. Politici pak rozhodují i o penězích pro institut, protože ten je financován ze státního rozpočtu.
Zákon umožnil Polákům poprvé od roku 1989 nahlížel do svazků bezpečnostních služeb z let 1944–1989 i do materiálů nacistické třetí říše a bývalého SSSR, které si v roce 1939 Polsko rozdělily. Úřad měl stejně jako na Slovensku rovněž vyšetřovací pravomoci, které mohly vést až k žalobám (oproti tomu český ÚSTR je hlavně badatelskou institucí).
Poské městečko Jedwabne
Mezi velké aféry, které IPN vyšetřoval, patří vyvraždění židovských obyvatel městečka Jedwabne z roku 1941, přičemž historikové došli k závěru, že hrůzný čin provedli polští sousedé zabitých Židů. Institut také potvrdil, že nacisté za 2. sv. války v polském Gdaňsku experimentovali s výrobou mýdla z lidských ostatků.
Silným tématem se stali také vysocí politici na seznamech tajné policie, agentem měl být bývalý prezident Aleksander Kwaśniewski (i když v roce 2000 vyhrál lustrační soud) a podobná nařčení provázela i Kwaśniewského předchůdce Lecha Walesu: také vůdce protikomunistického hnutí Solidarita měl být agentem tajné policie, prohlašoval to třeba exprezident Kaczyński. Šestileté vyšetřovaní IPN pak ale prokázalo, že komunistická bezpečnost dokumenty ohledně Walesy falšovala – chtěla ho zdiskreditovat, aby nedostal Nobelovu cenu míru. Institut pak začal v roce 2007 zveřejňovat složky tajné policie o všech činitelích ve státních funkcích.
Spor mezi Tuskem a bratry Kaczyńskými
Čím dál častěji se ale IPN stával předmětem kritiky i politických sporů. Premiér Donald Tusk institut varoval, že „nesmí zneužívat peníze z veřejných zdrojů, jinak je v budoucnu nebude dostávat“. Naopak prezident Lech Kaczyński se ho zastával s tím, že odhalování pravdy v Polsku není jen výzkum, ale i boj vyžadující velkou odvahu.
Nakonec si ale svou prosadil Tusk. V roce 2010 jeho Občanská platforma protlačila Sejmem výrazné změny týkající se IPN. Novela zákona změnila např. jmenování i odvolání ředitele institutu – místo třípětinové většiny v Sejmu stačí nyní prostá většina. To kritizoval kromě opozice i šéf IPN Janusz Kurtyka, který varoval, že se může institut stát rukojmím politických konfliktů. Prezident Lech Kaczyński chtěl zase změny nechat posoudit ústavním soudem. Oba pak ale zahynuli při leteckém neštěstí v Rusku a prezident Komorowski zákon podepsal.
V Německu je obdobou ÚSTR Úřad zmocněnce spolkové vlády pro podklady státní bezpečnosti NDR. Kvůli komplikovanému názvu je ale tradičně nazýván podle svého vedoucího – v současnosti Jahnův úřad. Respektovaná instituce má za úkol objasňovat aktivity Stasi a také zpřístupňovat její dochované složky. Úřad získal svazky Stasi na základě pověření bonnského parlamentu a fungovat začal v lednu 1992. Jeho ředitele navrhuje vláda a schvaluje parlament. Tím prvním se stal současný prezident Joachim Gauck - úřad proto vešel ve známost jako Gauckův úřad.
Stasi měla v přepočtu na obyvatele nejhustší sledovací síť v celém východním bloku, na plný úvazek pro ni pracovalo 95 tisíc lidí a dalších asi 150 tisíc bylo informátorů. Proto byl zájem o nahlížení do svazků v Německu obrovský – úřad už vyřídil asi čtyři miliony žádostí a archivuje skoro 111 km materiálu. Rekordní vlnu zájmu vyvolal snímek Životy těch druhých o důstojníkovi Stasi, který v roce 2006 vyhrál Oscara.