Damašek/Moskva - Syrské vládní jednotky obdržely minulý týden z Ruska veledůležitou dodávku - střely s plochou dráhou letu určené k ničení nepřátelských lodí. Díky nim bude moci režim Bašára Asada pokračovat v občanské válce, která si za dva roky vyžádala smrt už téměř 70 tisíc lidí. Moskva tím prokázala, na čí straně v krvavém konfliktu stojí. Ruská diplomacie je motivována rozsáhlými obchodními a vojensko-strategickými zájmy v regionu, jejichž kořeny sahají až do časů SSSR. I vzhledem k tomu se dá těžko očekávat, že dá Moskva od své ústřední spojky na Blízkém východě ruce pryč.
Zbraně a rubly pro Asada. Osa Moskva–Damašek je stále pevná
Nejnovější dodávka ruských zbraní do Sýrie pouze potvrzuje dlouhodobý zájem Moskvy udržet u moci mezinárodně stále izolovanějšího prezidenta Bašára Asada. Od počátku roku 2011, kdy se protivládní protesty v zemi rozpoutaly, Rusko zůstává neoblomné v odmítání mezinárodních sankcí a spolu s čínským spojencem zablokovalo tři rezoluce v Radě bezpečnosti OSN, které odsuzovaly brutální represe režimu proti opozici. Vedle toho ruská diplomacie narozdíl od Západu a zemí Arabské ligy odmítá uznat syrskou opoziční koalici coby legitimního zástupce Syřanů a místo toho se snaží lobbovat u arabských zemí v Bašárův prospěch.
Podle deníku The New York Times Moskva dodala v polovině letošního května syrské armádě protilodní raketový komplex, jehož součástí jsou řízené střely s plochou dráhou letu Jachont. Odborníci tvrdí, že tato zbraň Sýrii umožní zmařit jakýkoli pokus ze zahraničí posílit syrskou opozici námořními dodávkami.
V kombinaci s protivzdušnou obranou v podobě raket S-300, které se Rusko rovněž chystá Damašku dodat, může Sýrie vzdorovat také případným pokusům chránit části země bezletovou zónou. Právě k tomuto kroku by mohl Západ sáhnout, aby zabránil pokračujícímu růstu počtu obětí konfliktu.
Ilustrační foto
Rusko-syrské spojenectví je dlouhodobé, historicky sahá až do dob studené války, kdy Damašek sloužil Moskvě jako spojenec v opozici proti Západu. Do sovětské náruče přitom syrské politiky nahnala americká podpora hlavního rivala – Izraele. SSSR toho využil a „ohrožené“ Sýrii už od poloviny 50. let poskytoval štědrou vojenskou a ekonomickou pomoc. Během téměř třicetileté vlády Hafíze Asada, otce nynějšího prezidenta, se pak vzájemné vztahy vyvinuly do jednoho z nejtrvalejších strategických partnerství v regionu, které přežilo jak rozpad SSSR, tak příchod Bašára Asada v roce 2000.
Peníze až na prvním místě
Aktuální neochvějná podpora, kvůli níž Moskva riskuje zhoršení vzájemných vztahů s USA, Evropskou unií a celým arabským světem, ovšem neznamená pouze sentimentální náklonost ke starému příteli. Rusko má v Sýrii nemalé zájmy. Jako prvořadý z nich bývá nejčastěji jmenován právě obchod se zbraněmi. Ačkoliv se Sýrie pohybuje na žebříčku odběratelů ruských zbraní kolem 13. místa, dodávky získávají na větším významu. Zvlášť, když ruští zbrojaři přišli po revoluci v Libyi a vlivem embarga uvaleného na Írán o kontrakty v hodnotě miliard dolarů. Jen v roce 2011 ruský zbrojní průmysl do Sýrie dodal zbraně v hodnotě 1 miliardy dolarů a celková hodnota syrských, dosud nesplacených kontraktů s Ruskem v obranném sektoru se blíží 4 miliardám USD.
Ilustrační foto
Z mezinárodního tlaku si mnoho rozpaků Kreml nedělá. Trvá na tom, že pokračujícími dodávkami pouze plní v minulosti uzavřené kontrakty a žádné mezinárodní dohody porušeny nejsou. „Chápeme, že situace se v Sýrii stala velmi vážnou, ale jelikož dosud nepadla mezinárodní rozhodnutí a neexistují zbrojní sankce ze strany RB OSN, naše vojensko-technická spolupráce se Sýrií zůstane aktivní a dynamická,“ konstatoval loni Vjačeslav Davyděnko, mluvčí ruské státní firmy Rosoboronexport, přes kterou plyne drtivá většina ruského zbraňového exportu. Prezident Putin a další ruští představitelé přesto slibují, že Moskva nebude Syřanům poskytovat ruční útočné zbraně, jako třeba pušky či minometné granáty, které by mohly být použity v občanské válce.
Ilustrační foto
V sázce přitom není pouze prodej zbraní, v Sýrii má co ztratit i zbytek ruského obchodu. Pokud by byl Asad nahrazen prozápadněji orientovanou vládou, znamenalo by to vážné ohrožení a ostřejší konkurenci pro obchodní a investiční příležitosti Ruska. To do rozkládající se země prodává ropné produkty, obilí, elektronické vybavení a další produkty. Sýrie naopak pro Rusy znamená významného dodavatele ovoce a zeleniny. Neméně významná je i nabídka pro společnost Rosatom stavět v zemi novou elektrárnu nebo čile fungující finanční služby ruských institucí VTB či Gazprombank. To vše se děje v době, kdy západní i arabské země embargy omezují přístup syrských společností na světové trhy.
Přístav Tartús: opěrný bod Sýrie
Vedle obchodu ovšem pro Moskvu hrají veledůležitou roli čistě mocenské zájmy regionální geopolitiky. Arabské jaro a americká tažení v Iráku a Afghánistánu potvrdila pokles v minulosti enormního vlivu Ruska, o to větší důležitosti pro ruské stratégy nabývá spojenectví s prezidentem Asadem. „Sýrie je jedinou zemí na Blízkém východě, která se řídí našimi radami. Je to země, kde můžeme uplatnit určitý hmatatelný vliv,“ tvrdí ruský obranný analytik Ruslan Puchov. „Ztráta Sýrie by samozřejmě neznamenala, že v této oblasti nebudeme mít vůbec žádný vliv. Má ale symbolickou hodnotu pro ruské představitele a jejich zahraniční politiku při budování velmocenského postavení Ruska,“ dodal.
GALERIE
Ruské lodě v přístavu Tartús autor: CAN KADIR, zdroj: isifa/SIPA
Hlavním symbolem pro funkci Sýrie jako ruského opěrného bodu na Blízkém východě se stala námořní základna ležící na severozápadě města Tartús, srdci minority Alavitů, náboženské sekty šíitských muslimů, ke které se hlásí syrský prezident Asad a ostatní členové režimu. Přístav je domovem jediné předsunuté základny Rusů v oblasti Středozemí, a tudíž i jedinou základnou ruského námořnictva mimo území bývalého SSSR. Na trvalou ruskou základnu byl Tartús přestavěn v roce 2008, podle řady analytiků se jedná o hlavní motivační faktor a nejvíce hmatatelnou cenu za ruskou podporu damašskému režimu.
Hlavně ne znovu Libyi
V širším ohledu ale lze blokování vážnějšího tlaku na Asada chápat také jako potvrzení dlouhodobého principu moderní ruské diplomacie – nevměšování se do vnitřních záležitostí států. „Tím, že stojí na straně Damašku, se Kreml snaží světu sdělit, že ani OSN, ani jiná organizace či skupina zemí nemá právo rozhodovat, kdo by měl či neměl být v čele suverénního státu,“ vysvětlil pro BBC politický komentátor moskevského radia Kommersant FM Konstantin von Eggert. Kremelská politická třída se tak podle něj podvědomě snaží předejít tomu, aby ostatní zasahovali do ruského způsobu boje s domácí opozicí - protiputinovskými politiky či čečenskými separatisty. „Suverenita pro ruské vedení znamená neomezené povolení dělat, co se jim zlíbí v rámci svých národních hranic.“
Ilustrační foto
Toto přesvědčení je ještě posíleno předchozími zkušenostmi v případě občanské války v Libyi. Tehdy se v roce 2011 ruská diplomacie společně s Čínou zdržela hlasování Rady bezpečnosti OSN o rezolci 1973, která nad libyjským územím vyhlásila bezletovou zónu a umožnila vnější intervenci letadel NATO. Ta vedla k následnému sesazení Muammara Kaddáfího a jeho nahrazení prozápadněji orientovanou vládou, jež není k Moskvě tolik přátelská.
„Zdá se, že se prezident Putin rozhodl, že se toto nesmí stát znovu. Nekompromisní postoj Moskvy se tak stává nejen způsobem, jak hájit vlastní zájmy, ale rovněž způsobem, jak prosadit velmi důležitý politický princip,“ myslí si komentátor Eggert.