Válka v Koreji skončila před více než půl stoletím, poloostrov její stín tíží dál

• hab

27. 7. 201327. 7. 2013, 08:31|Zdroj: ČT24

Válka v Koreji

Zdroj: ČT24/ČTK

Pchanmundžon/Praha – Dvacáté století přineslo řadu krvavých konfliktů, k těm bezesporu nejdramatičtějším patřila válka na Korejském poloostrově v letech 1950–1953. Nejen, že neměla jasného vítěze a zahynuly při ní tři miliony lidí, ale její následky jsou stále patrné a pro mnoho Korejců neustále živé. Dohoda o příměří, podepsána 27. července 1953, sice konflikt ukončila, ale napětí na Korejském poloostrově by se čas od času dalo krájet. Mírová smlouva totiž dosud podepsána nebyla.

Kořeny konfliktu můžeme najít již na konci druhé světové války. Tehdy byl poloostrov rozdělen na dvě části 38. rovnoběžkou, přičemž sever se ocitl pod vlivem SSSR a na jihu měly hlavní slovo Spojené státy. V roce 1948 vznikla na severu Korejská lidově demokratická republika a na jihu Korejská republika. Vlády obou zemí se přitom prohlašovaly za jediné legitimní představitele celé Koreje a pokusy o vyřešení situace diplomatickou cestou selhávaly.

Sovětsko-amerického soupeření využil severokorejský vůdce Kim Ir-sen

Severokorejský vůdce Kim Ir-sen se snažil pro svůj plán sjednocení poloostrova získat jak nejvyššího ruského představitele Josifa Stalina, tak i jeho čínského protějška Mao Ce-tunga. Až na jaře 1950 se mu podařilo Stalina přesvědčit, že v případě náhlého útoku Jižní Korea podlehne a armáda se brzy zhroutí. 25. června 1950 tak zahájily severokorejské jednotky vpád do Jižní Koreje.

Americký prezident Harry Truman, aniž požádal Kongres USA o souhlas s vyhlášením války, okamžitě nařídil, aby americká vojska pomohla Jižní Koreji jako součást tzv. policejních sil OSN. Dva dny po útoku tak Rada bezpečnosti OSN na jednání, kterého se ale nezúčastnila SSSR, označila KLDR za agresora a vyzvala světové společenství k jejímu odražení.

V čele tak stála narychlo organizovaná severoamerická vojska, která byla ale komunistickou armádou zatlačena zpět. V srpnu 1950 ovládala severokorejská vojska asi 90 procent území Jižní Koreje, kde byly okamžitě zaváděny komunistické pořádky, od zákazu činnosti nekomunistických stran a organizací po zestátňování průmyslu a pozemkovou reformu.

Válka skončila tam, kde začala - na 38. rovnoběžce

Mezníkem války pak bylo rozhodnutí o vyslání sil OSN do protiútoku. Pod zkušeným velitelem Douglasem MacArthurem se jednotky snažily dostat k čínským hranicím ve víře, že Mao Ce-tung se do konfliktu nezapojí. O to překvapivější byl útok více než 1,3 milionu čínských „dobrovolníků“ na konci října 1950 na pozice jednotek OSN. Ty se musely stáhnout zpět na 38. rovnoběžku, kde konflikt původně začal.

KLDR a Čína nasadily do války dva a půl milionu vojáků, pod vlajkou OSN bojoval téměř milion mužů. KLDR ani Čína neuveřejnily své ztráty ve válce; statistiky OSN odhadují, že v bojích zahynulo 200 tisíc čínských a 300 tisíc severokorejských vojáků. Jižní Korea ztratila podle odhadu 225 tisíc vojáků, USA přišly o 54 246 mužů, 8 177 Američanů je dodnes oficiálně nezvěstných. Z ostatních zúčastněných států zahynulo 3 228 vojáků. Rozdělením poloostrova tehdy ztratily možnost kontaktu dva až čtyři miliony členů odloučených rodin.

Po devíti měsících tuhých bojů se fronta korejské války stabilizovala a v červenci 1951 válčící strany začaly vyjednávat. Složité a dlouhé rozhovory dospěly k dohodě o příměří. Podél 38. rovnoběžky vzniklo demilitarizované pásmo, které je dnes nejpřísněji střeženou hranicí světa.

Politické řešení situace se ale dosud nenašlo, i když možných scénářů zazněla z obou stran za šedesát let celá řada. Severní a Jižní Korea se dosud oficiálně neuznaly jako suverénní státy. Dlouholetá jednání o míru s řadou podmínek na obou stranách jsou neúspěšná a sjednocení Korejského poloostrova je tak prozatím v nedohlednu.