Horáček: Prezident by měl myslet na to, co lidem prospívá. A hledět za horizont týdnů a měsíců

V bankách přes 464 milionů korun, čtyři miliony v cenných papírech, nemovitosti s tržním odhadem za 11 milionů.

„Prohlašuji, že všechen svůj majetek a veškeré finanční prostředky vlastním výhradně v České republice. Zejména nemám jakékoli finanční prostředky v jakýchkoli zahraničních off-shorových společnostech. Nevlastním také žádné akcie na doručitele,“ uvádí nejbohatší prezidentský kandidát Michal Horáček v majetkovém přiznání za rok 2016.

Za kampaň tolik, kolik bude nutné

Luxusní automobil maybach odstavil do garáže už před několika lety. Objíždí Česko běžným vozem, setkává se s lidmi a chce je přesvědčit, aby ho zvolili prezidentem. „Může mi to prospět, může mi to ublížit, může to zanechat lidi lhostejnými. Nevím. Z empirických dat víme, že druhý nejbohatší člověk v zemi je pan Babiš a že má obrovskou popularitu,“ odpověděl v dubnu Michal Horáček týdeníku Respekt na otázku, zda mu bohatství nemůže v kampani uškodit.

V devadesátých letech vybudoval se společníky sázkovou agenturu Fortunu. Firma měla úspěch, rostla a vydělávala v České republice, na Slovensku a v Polsku. V roce 2004, kdy Horáček s kolegy Fortunu prodal, měla roční obrat sedm miliard korun. „Od té chvíle jsem věděl, že už nikdy nebudu muset vydělávat peníze. Přestalo mi to dávat smysl,“ uvedl později.

Když v listopadu 2016 oficiálně oznámil svou prezidentskou kandidaturu, potvrdil, že náklady na kampaň bude hradit pouze z vlastních zdrojů. Ze zákona mohou kandidáti utratit 40 milionů korun, pokud se pak dostanou do druhého kola, smějí použít dalších 10 milionů.

„Jsem připravený takové peníze vynaložit, ale současně říkám, že vynaložím jen takové prostředky, které budou nezbytně nutné,“ sdělil tehdy Horáček. Podle údajů z transparentního účtu utratil do konce září 2017 necelých pět a půl milionu korun.

Útok na Schwarzenberga, pokání a omluva

V osmdesátých letech se stal Michal Horáček slavným textařem známým v celém Československu. Autorskou dvojici vytvořil se skladatelem Petrem Hapkou a jejich písně vyprodávaly koncertní sály. Pro Hanu Hegerovou napsali Potměšilého hosta, později vytvořili neméně slavné album V Penziónu Svět zpívané různými interprety.

Během sametové revoluce byl Horáček jedním z hlavních manažerů vznikajícího Občanského fóra. Své podrobné zápisky tehdejších událostí doplněné vlastními poznámkami pak krátce po revoluci vydal v knížce „Jak pukaly ledy“. Stala se tehdy bestselerem, kterého se prodalo 180 tisíc výtisků.

Každá revoluce se vypaří a zanechá za sebou sliz nové byrokracie, povzdychl si zdejší rodák Franz Kafka. A vyslovil tak zákon určitě stejně platný jako Pythagorova věta. Ach jo. Dokážeme se smířit s tím, že naše vlídná revoluce byla zázrakem, a proto už z definice výjimkou, jejíž trvání je bláhové očekávat, natož vyžadovat? Poznamenal si Horáček k 29. listopadu 1989, kdy poslanci federálního shromáždění zrušili v Ústavě článek číslo 4 o vedoucí úloze Komunistické strany.

„Michal Horáček, jako jeden ze zakladatelů iniciativy Most, byl u prehistorie naší ‚něžné revoluce‘. Ale nejen to. Hlavně byl účastníkem dění v centru této ‚revoluce‘ v Občanském fóru,“ napsal v předmluvě druhého vydání knížky v roce 2007 Václav Havel. „Byl tehdy opravdu všude a u všeho. Nevěděl jsem, že si to všechno pamatuje a navíc zapisuje. Ale jsem tomu moc rád. Historici mají dík jemu jeden z mála vskutku autentických dokumentů o těch hektických dnech.“

Přes oboustranně kladný vztah Havla a Horáčka vymezil se Horáček v prosinci 2016 překvapivě razantně vůči jednomu z nejbližších Havlových přátel a spolupracovníků Karlu Schwarzenbergovi. „Jsem ve všem naprosto jiný. Naprosto. Umím jazyky, mám vzdělání a mám za sebou nějaké v Česku dobře známé dílo. Nic z toho Karel Schwarzenberg za sebou nemá,“ sdělil v rozhovoru pro Deník.

Schwarzenbergovi příznivci a jeho voliči v neúspěšné prezidentské volbě v roce 2013, kteří v Michalu Horáčkovi viděli silného soupeře Miloše Zemana, byli zmateni. A Horáček se začal omlouvat.  „Spáchal jsem nepříjemnou věc, která mě mrzí víc než kohokoliv jiného. Řekl jsem něco úplně neuváženého, hloupého o Karlovi Schwarzenbergovi. Omluvil jsem se mu. Snažím se z toho poučit, abych se už nedopustil takového zatmění mysli,“ řekl pro Seznam Zprávy.

Devatero bodů prezidentského programu

Podle Michala Horáčka má prezident, vyjmutý z dennodenních politických vyjednávání, charakteristických pro prostředí parlamentní demokracie, hledět za horizont týdnů a měsíců. „Měl by důsledně formulovat, kam se má společnost dlouhodobě ubírat. A také jasně vysvětlovat, proč zrovna za těmito cíli. Má však i řadu ryze praktických pravomocí a ty také musí v praxi uplatňovat,“ sděluje prezidentský kandidát Horáček na svých webových stránkách.

Ze všech uchazečů o Hrad má svůj program nejrozsáhlejší. Zahrnuje celkem devět bodů od zahraniční politiky České republiky přes vzdělávání, chudobu, rovnost mužů a žen až k dopravní infrastruktuře a sociálnímu vyloučení.

„Pro svět nejsrozumitelnější zahraniční politikou země, která prošla dvěma světovými válkami i komunistickou diktaturou, je zásadní důsledné dodržování principů univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a respektování mezinárodního práva. Tento postoj není obrácen proti zájmům jakékoli jiné země, pouze jasně ustanovuje, kdo jsme a co je naším cílem,“ píše ve svém programu Horáček.

Skutečnost, že je schopen srozumitelných formulací, nepotvrzují pouze jeho masově známé písňové texty. Kromě zápisků z listopadových dnů roku 1989 je rovněž autorem několika dalších knih, publicistou a komentátorem. Novináři si však všímají jeho „sklonů k patosu a kýči,“ vytýkají mu velikášství. „Horáčkova koženost svědčí o tom, že sám sebe bere nesmírně vážně. Sám ze sebe má trému,“ napsal v komentáři Martin Fendrych z Aktuálně.cz poté, kdy Michal Horáček předstoupil před média a oznámil svou kandidaturu.

Poselství z Čistírny odpadních vod

Horáček tehdy uspořádal tiskovou konferenci v budově Čistírny odpadních vod v Praze Bubenči. Technické a architektonické dílo z roku 1906 je významnou památkou a Michal Horáček novinářům vysvětlil, proč si vybral právě toto prostředí.

„Tuto stavbu obdivuje celý svět a jezdí se na ni dívat. Byla zbudována pro lidi. Byla nadto zbudována s velikou vizí, se strategickým myšlením. Byla zbudována v době hlubokého míru, a přesto Sir William Lindley, který byl hlavním architektem, pomyslel i na budoucí ohrožení, například na to, že může vypuknout válka. To je symbolem i mé kandidatury. Myslet na to, co lidem prospívá, a myslet také v dlouhodobé perspektivě,“ prohlásil v listopadu 2016 Horáček.

Publicista Fendrych v Aktuálně.cz ohodnotil jeho gesto slovy: „Na tiskovce vystoupil smrtelně vážně, až koženě. Sebemenší uvolnění jsme nemohli zaznamenat. Působil dojmem, že jsme vážně ohroženi a on nám to musí oznámit.“

Komentátor Alexandr Mitrofanov popsal Horáčkovu „vážnost“ v jiných souvislostech. „Horáček to myslí zatraceně vážně. Chce tím prezidentem být. A to tak silně, že neváhá objíždět i sebemenší obce a vesnice a mluvit s lidmi, kteří přijdou. I s bývalými a potenciálními Zemanovými voliči,“ napsal Mitrofanov na Novinkách.cz.

V rozhovoru pro Respekt ke svým cestám za voliči Horáček sdělil: „Když jsem se zamýšlel nad kampaní před minulými prezidentskými volbami, dospěl jsem k tomu, že vyhrál kandidát, který byl vidět v celé zemi a nezůstával jen v Praze. Jeho soupeři vsadili spíš na stranické struktury nebo různé finanční entity. Chci jít tou první cestou. Chodím do továren, manufaktur, teď jsem byl ve firmě, kde vyrábějí stěžně na jachty pro japonský trh…“

„Jako bych hrál o život“

V patnácti letech začal Michal Horáček chodit na dostihy a dostal se k sázení. Postupně se stal bookmakerem a začal si tím vydělávat. „Pro každého, kdo má v sobě sázkařský pud, jsou sázky na dostihy neodolatelně lákavé. Je to královská disciplína sázení,“ říká v televizním dokumentu „13. komnata Michala Horáčka“, který v roce 2006 natočila Olga Sommerová.

Dostihy však nezůstaly jediným hazardem, kterým se Michal Horáček v sedmdesátých a osmdesátých letech živil. Trávil noci v desítkách pražských bytů, kde se napůl ilegálně hrály karty. „Byly pro mne obživou i vášní. To nezakrývám. Především to ale byla obživa. Vášeň byly jednoznačně koně, ale karty se mi staly řemeslem, kterým jsem si vydělával peníze,“ vypráví v dokumentu.

S Michaelem Kocábem založil Horáček v létě 1989 inciativu Most, o které říká, že se chtěla pokusit o sbližování představitelů režimu s disidenty a nezávislou veřejností. Jedinečná příležitost přišla už za několik měsíců, během listopadových událostí. Tehdy nastala chvíle, o které Horáček později řekl, že byla nejdramatičtějším okamžikem jeho života.

Během shromáždění na Letenské pláni v Praze uvedl na tribuně důstojníka pohotovostních jednotek, které 17. listopadu mlátily demonstranty na Národní třídě. Policista se přišel veřejně omluvit. „Jsou věci okamžité a jsou také věci věčné. A k těm věčným patří i umění z nejtěžších a nejkrásnějších. Umění odpouštět,“ pronesl Horáček k zástupům lidí na Letné.

„Mně se tak strašně třásl hlas. To bylo něco neuvěřitelného, jako kdybych hrál o život,“ říká v dokumentu „13. komnata“. „Ten poručík se omluvil a pak se z té nesmírné pláně ozvalo skandování ‚Pojďte s námi!‘. To byl nejdramatičtější okamžik v mém životě. Když milion lidí křičí ‚Pojďte s námi!‘, je to něco fantastického.“