Rerik

Armáda domovy původním obyvatelům nevrátila, prázdné vesnice teď slouží jako cvičiště pro střelce

Válečná a vojenská minulost zařadila mezi opuštěná města místa, jako je francouzský Oradour-sur-Glane, kyperská Varosha či ázerbájdžánský Agdam. S armádou zůstávají ale spjata i místa, kterých se válečný konflikt přímo nedotkl. Bez využití zůstávají nepotřebná vojenská cvičiště, celé areály a často i celá města, která kdysi příslušníky ozbrojených složek ubytovávala.

 

Na jedno z takových míst lze narazit na severu Německa. Na poloostrově Wustrow je dnes chráněný biotop pro zdejší rostliny a zvěř, zarostlý výběžek pevniny je veřejnosti uzavřen. Turisté si mohou rezervaci prohlédnout z výletních lodí nebo zpoza drátěného plotu z přilehlé pláže. Ve výhledu jim ovšem stojí řada domů.

Rerik

V části poloostrova, dříve zvané také Rerik-West, stojí na zhruba 100 hektarech množství obytných a dalších budov. Vojenský areál tu byl zřízen už roku 1933, z několika málo budov se brzy rozrostl na areál schopný pojmout 350 lidí. O rok později pak vznikla i téměř padesátka až třípatrových budov kasáren, rezidenčních a zemědělských objektů.

Už v roce 1937 tu bylo 180 budov, včetně nejmodernějšího krytého bazénu v tehdejším Německu. Pro vozidla a další technické vybavení tu navíc vyrostlo dvacet velkých hal. Brzy se poloostrov stal největším školicím střediskem pro německé kulometné jednotky.

Během války byly místní výrobní haly a výcvikové kurzy neustále rozšiřovány. Dvacátého pátého července 1943 se Rerik stal terčem skupiny amerických bombardérů. Na konci druhé světové války posloužil jako překladiště jednotkám, které mířily do Berlína bránit město. Mnoho obyvatel poloostrov opustilo při útěku před jednotkami sovětské Rudé armády.

Právě do jejích rukou byl Rerik 2. května 1945 bez boje předán. Sověti evakuovali z poloostrova zbývající Němce a odřízli sem přístup. O samotné sovětské okupaci ale příliš zpráv není. Odhaduje se, že tu bylo ubytováno kolem tří tisíc vojáků a jejich rodin. Na konci války byla část kasárenských budov vyhozena do vzduchu, namísto nich zde byly postaveny jednodušší budovy, které sloužily jako ubytovny.

Aby byl poloostrov samostatný, nacházela se zde také pekárna, kuchyně, sklad brambor a řeznictví, se zajištěným přísunem čerstvého masa z vlastních jatek. Pro rezidenty tu bylo k dispozici také kino, školka a škola pro mladší děti. Sověti tu trénovali střelbu na pohybující se letící cíle, učili se tu také používat protiletadlové tanky a další zbraně.

Místní ale na poloostrov nesměli. Rerik byl jasně oddělen zdí s ostnatými dráty, která na obou stranách přesahovala pevninu a pokračovala přes pláže dále do moře.

Zeď se později posunula, když zde v sedmdesátých letech vzniklo středisko, kde trénovali němečtí gymnasté a potřebovali místo na cvičení. Zeď byla přísně střežená, i v rámci areálu se pak nacházela místa, kam směl jen pověřený personál. Například pekárna byla oddělená zdí a střežena dvěma vojáky.

Postupně se tu vystřídalo množství jednotek, od tankistů přes radisty až po speciální jednotky, už v roce 1989 spolu s měnící se politickou situací začala přísná izolace poloostrova ustupovat. Poslední velké střelecké cvičení se tu konalo v roce 1992, poté byla výcviková stanice zrušena. V roce 1993 začali vojáci nakládat svůj majetek do vlaků, v roce 1994 už budovy zely prázdnotou.

Situace v Reriku se výrazně změnila. Zmizely tanky i stíhačky. Po stažení sovětských jednotek mnoho místních doufalo, že se na poloostrov vrátí. Po neshodách mezi městem a federální vládou o naložení s poloostrovem byl ten nakonec prodán investorovi, který tu zamýšlel postavit golfové hřiště, přístav, jízdárnu a hotelový komplex.

Město, které mělo projekt schválit, ale bylo proti a v roce 2004 zakázalo majiteli používat příjezdovou cestu na poloostrov. Investor pak na oplátku uzavřel poloostrov jakýmkoli návštěvám. Od té doby je poloostrov, i kvůli možné zapomenuté munici, dostupný k prohlídkám pouze z vody.

/*json*/{"map":{"lat":54.077274094493234,"lng":11.584446921875042,"zoom":11,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":[{"lat":54.08794826081568,"lng":11.562474265625042,"type":"1","description":"Rerik"}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Kłomino

Velmi podobný příběh má i Kłomino, které je oficiálně také jediným městem duchů v Polsku. Původně bylo známé pod názvem Westfalenhof, a nacházela se zde  posádka a výcvikový areál německého wehrmachtu. Pod rukama německých inženýrů se malá vesnice ve třicátých letech rozrostla na areál schopný ubytovat šedesát tisíc vojáků.

Němci tu v roce 1939 zřídili také tábor pro válečné zajatce, ve kterém našlo místo šest tisíc polských vojáků a více než dva tisíce polských civilistů, které werhmacht zatknul během invaze. Poláky v táboře o dva roky později doplnili také zajatí francouzští důstojníci.

Stejně jako Rerik, i Kłomino s postupem Rusé armády padlo do rukou Sovětů a zůstalo jim i po druhé světové válce jako vojenská základna. I když bylo oficiálně na polském území, de facto šlo o sovětské území a Poláci sem nesměli, často ho tedy nezobrazovali ani na mapách.

Město bylo novými obyvateli přejmenováno na Grodek, a po roce 1945 tu žilo kolem šesti tisíc sovětských vojáků. Nepotřebné budovy byly rozebrány a poslány do Varšavy jako stavební materiál.

Po roce 1993 se odsud Sověti stáhli – a vesnice dostala opět nové jméno, Kłomino. Stala se současně i jednou z mnoha podobných opuštěných základen na území Polska, Čech, Slovenska a Maďarska. Polské úřady se vesnici pokoušely prodat za dva miliony eur, zájemce o 82 hektarový pozemek se ale nenašel.

Některé projekty navrhovaly přetvořit areál na léčebnu pro drogově závislé, jiné na věznici. V lokalitě zůstaly zejména budovy kasáren, tři bloky s byty, zdravotní středisko a jídelna. Žije tu pár jedinců, nejbližší obchod je ale čtyři kilometry daleko a Kłomino nemá žádné dopravní spojení s okolím. Co šlo, bylo rozebráno, ukradeno nebo prodáno, včetně kovu, cihel, střešních tašek nebo potrubí.

/*json*/{"map":{"lat":53.48922363287436,"lng":16.537347316796968,"zoom":13,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":[{"lat":53.48667020475031,"lng":16.553826808984468,"type":"1","description":"Kłomino"}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Imber, Copehill Down, Tyneham

Jako cvičiště pro armádu posloužil i anglický Imber. Celá vesnice, která se nachází na příhodné planině kousek od Stonehenge, byla roku 1943 kompletně vyhoštěna. Prvního listopadu 1943 byli obyvatelé svoláni na schůzi, na které dostali 47denní lhůtu na opuštění svých domů. Nahradily je tu americké jednotky, které se tu během druhé světové války připravovaly na invazi do Evropy.

Ne všichni obyvatelé nesli odchod ze svých domovů lehce. Někteří byli donuceni armádou, někteří šli bez odporu. Část z nich, ačkoli byli stěhováním rozrušeni, zanechala vojákům v kuchyních a spížích konzervy a potraviny. Domnívali se také, že se po válce budou moci do svých domovů vrátit, i přes jejich protesty.

V roce 1961 do vesnice vpadly dva tisíce lidí, kteří požadovali umožnění návratu do svých domovů – ale i po válce byla vesnice ponechána v rukou armády, respektive ministerstva obrany a využívána pro intenzivní trénink vojáků, kteří se chystali na misi do Severního Irska. Kvůli výcviku byly v sedmdesátých letech některé budovy ještě přistavěny.

Funkční zůstal pouze kostel svatého Jiljí a přilehlý hřbitov. Přístupný zůstal jen během vybraných dní, vstup byl navíc pod kontrolou armády. Špatný stav budovy vyřešila v roce 2008 rekonstrukce, kostel se využívá zejména během vánočních svátků a na svátek svatého Jiljí.

Pokusy o rekonstrukci vesnice přerušil jednak tragický stav zbývajících budov, druhak nebezpečí, které mohla skýtat zapomenutá munice. Jediní lidé, kterým je dovoleno se sem trvale vrátit, jsou zesnulí, kteří mohou být v kostele pohřbeni.

Copehill Down
Zdroj: Flickr, CC BY 2.0
Autor: Scott Wylie
Společnost Imberu na Salisburské pláni dělá také Copehill Down. Ten byl postaven až v roce 1980 jako tréninkové středisko ministerstva obrany. Původně měl připomínat typickou východoněmeckou vesnici, nicméně později byl upraven tak, aby část kopírovala vzhled osídlení v Iráku.

Výsadkáři tu trénovali na mise v Evropě během studené války, na mise na Balkáně a Severním Irsku i Blízkém východě. Stejně jako Imber, i Copehill Down je veřejnosti zcela uzavřen, pouze výjimečně se tu pořádají airsoftové akce.

Tyneham
Zdroj: Flickr, CC BY-NC 2.0
Autor: James Stringer

Stejné nařízení o vyklizení domovů a stejný slib, že se budou po válce moci vrátit, dostali v Anglii i obyvatelé vesnice Tyneham. Než odešli, jeden z obyvatel nechal na dveřích kostela ručně psanou poznámku: „Prosím zacházejte s kostelem a domy opatrně, vzdali jsme se našich domovů, kde mnozí z nás žili po celé generace, abychom pomohli vyhrát válku, abychom ochránili lidi. Jednoho dne se vrátíme a poděkujeme, že jste s vesnicí zacházeli laskavě.“

S výjimkou kostela a staré budovy školy, které byly restaurovány a slouží jako muzeum, leží dnes vesnice v troskách, i po válce zůstala v rukou ministerstva obrany. Vstup je sem povolen jen výjimečně, většinou o víkendech, když tu armáda netrénuje střelbu.

/*json*/{"map":{"lat":51.223970017659326,"lng":-2.017578770569571,"zoom":13,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[{"lat":51.23596444753927,"lng":-2.051612788124203,"type":"1","description":"Imber"},{"lat":51.20710837969068,"lng":-1.977055956772574,"type":"1","description":"Copehill Down"}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/