Jméno hornického rekordmana Alexeje Stachanova je u nás dobře známé. Úspěchům brigád Stachanovců se divil celý svět a po údernickém hrdinovi se jmenuje i stotisícové město. Jeho čin dnes připomíná jen prostý památník na místě šachty číslo 22, ve které jeho rekord padl. Reportáž o jeho životě i rekordu odvysílal pořad Objektiv.
Stachanov rubal, redaktor měřil čas. Rusko na legendu dodnes vzpomíná
Stachanovci byli vzorem dělníků (zdroj: ČT24)
Hnutí se zrodilo před 80 lety v ukrajinském městečku Irmino v oblasti Donbasu. Alexej Stachanov přišel na šachtu z venkova, aby si vydělal peníze a mohl si koupit koně. Postupně se vypracoval z brzdaře důlních vozíků až na raziče.
V noci na 31. srpna 1935 se spolu s dalšími pěti parťáky rozhodl překonat dosavadní rekord a i přes zákaz ředitele šachty se vydali sfárat. Práci měli mezi sebou rozdělenou – Stachanov rubal, dva stavěli podpěry, stranický tajemník svítil, redaktor místních novin měřil čas.
V šachtě číslo 22 sfárali za 5 hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, sedmitunovou normu tak překonali čtrnáctkrát. Pochvaly od ostatních horníků se však nedočkali. „Pochopili, že teď jim všem zvednou normy. To je naštvalo a šli si to se Stachanovem vyřídit, jeho první žena Dusja ho ale schovala do sudu a zachránila mu tím život,“ říká Tamara Alidzajevová, ředitelka muzea A. Stachanova.
Nakonec se jejich obavy nenaplnily. Když se o rekordu doslechl sovětský vůdce Josif Stalin, nechal v Irminu postavit školu, nové činžáky a klub a natáhnout tramvajové koleje. První Stachanovci se odjeli do Moskvy učit na Průmyslovou akademii, kde dostali na svou dobu luxusní bydlení i stranická privilegia. Naproti tomu ředitel šachty Josif Zaplavskij, který se rekordu vzpíral, putoval do sibiřského lágru, kde nakonec zemřel.
Po celé zemi se začali objevovat takzvaní Stachanovci – Stachanovi následovníci chtiví překonávat všechny myslitelné pracovní normy. „Stachanovské hnutí pomohlo pozdvihnout jednu z nejchudších zemí světa na úroveň velmoci, svého času to ocenil dokonce i Hitler,“ vysvětluje význam hnutí Tamara Alidzajevová. Po krátkém období slávy dožili Stachanovci své životy jako havíři v Irminu. Bývalí horníci na ně vzpomínají: „Potkali jste se, pozdravili – nijak se nechvástali, že právě oni dobývali uhelné rekordy.“
Zatímco sousední velké město Kadijevka přejmenovali na Stachanov, Irmino zůstalo Irminem a věhlasu se nedočkalo. Šachtu číslo 22 – Centralnaja zavřeli jako vůbec první v regionu začátkem devadesátých let. Oficiálnímu důvodu, že se těžba nevyplácela, ale zdejší horníci nevěří.
Sám Stachanov zůstal v Moskvě na ministerstvu. Musel se znovu oženit, protože Stalinovi se jeho první žena, cikánka Dusja, nelíbila. Další sovětský vůdce Nikita Chruščov poslal Stachanova zpátky na Donbas jako pomocníka hlavního inženýra na šachtách v Torezu. Nakonec se mu stala osudnou láska k vodce.
Zemřel 5. listopadu 1977 na místní psychiatrické klinice. V Torezu ho také pochovali a jeho zanedbaný hrob nedávno vyčistil a opravil jeden z horníků. Alexej Stachanov tam v pokoji odpočívá mezi svými.