V létě roku 1972 jsem jako gymnazista chodil ve svém rodném městě na brigádu do místní sklárny. Bylo teplo, svítilo sluníčko a já se zadíval na vysoké modré nebe. Ve velké výšce nade mnou plulo letadlo a mě v tu chvíli napadlo, že zrovna v tom letadle možná sedí můj táta, který shodou okolností ten den, po mnohaměsíčních bojích s komunistickými úřady, letěl za svým životním snem – navštívit sestru v New Yorku. Good luck, tati, popřál jsem mu tehdy na dálku. Když jsem o čtyřicet let později vystupoval na Kennedyho letišti v New Yorku, vzpomněl jsem si právě na tento moment ze svého mládí. „Tak jsem konečně tady,“ zahlásil jsem hrdě „nahoru“.
New York zmatený, barevný, smíšených vůní
O New Yorku jsem se do té doby dočetl mnohé. Téměř všichni, kdo toto město navštívili, se na internetu svěřovali se základním pocitem: Buď si New York zamiluješ na první pohled, nebo ho budeš až do konce života nenávidět. Mně se naštěstí stalo to první. I když jsem zde byl jen několik dní, připadal jsem si chvílemi jako v jiném světě. Z letiště jsem vyrazil k nejbližší zastávce metra tzv. airtrainem. Celkem normální vlaková souprava, až na jednu maličkost - fungovala bez lidské obsluhy, zato perfektně.
Moje adaptační schopnosti velmi důkladně prověřilo především newyorské metro. Mnohem starší a také ošklivější než to pražské. Velmi brzy jsem tu pochopil, že když promeškám „svou“ zastávku, nestačí jako v Praze vystoupit na té příští, přejít nástupiště z jedné strany na druhou a vrátit se pohodlně zpět. Několikrát jsem musel vyjít až na ulici, vyhledat v příslušném místě jiný vchod, ujistit se z orientačních nápisů, že jedu buď „upper“, nebo „downtown“, a potom pokračovat vytyčeným směrem. Za pomoci plánu se mi to nakonec podařilo vždy nějak zvládnout.
New York je obrovské město. Vyzařuje směsici barev, vůní, zvuků, narazíte tu na různá etnika, naprosto svébytné čtvrti (China Town, Little Italy, Harlem), které návštěvníka okouzlí a zcela si ho podmaní. Na první pohled také zaujme velké množství sportovních a dětských hřišť nebo značný počet běhajících lidí různého věku. Nikdo se zde nikomu nesměje, nikdo se za nikým neohlíží.
Newyorské ulice nabízejí hned celou řadu příkladů špičkové architektury. Prohlídku lze začít například jedním z nejstarších mrakodrapů města, tzv. Flatiron (Žehlička) na 5. avenue z roku 1902, minout nelze ani proslulý Empire State Building, Warner Centrum či mrakodrapy Donalda Trumpa nebo firmy Chrysler. Skutečnou perlou je však budova Guggenheimova muzea naproti Central Parku, geniální dílo architekta F. L. Wrighta. Při pohledu na tuto stavbu jsem se neubránil vzpomínkám na negativní reakce týkající se tzv. Tančícího domu v Praze. Ani Guggenheimovo muzeum totiž „nezapadá“ do okolní městské zástavby, ruší pravidelné linie amerických ulic a tak boří tradiční představy o městské urbanistice. Přesto to je navýsost krásná a funkční stavba, hojně navštěvovaná širokou veřejností. Muzeum nabízí nejen díla proslulých moderních autorů (Kandinský), ale je otevřeno i generačně nejmladším, o čemž svědčí hojné návštěvy a „studijní pobyty“ dětí ještě předškolního věku.
V New Yorku jsem si také všimnul velkého množství lidí, kteří naprosto přirozeně využívají nejnovějších IT technologií, a to napříč generacemi. V této souvislosti mě doslova „dostala“ atmosféra v jedné velké prodejně firmy Apple. Na obrovském prostoru zde byly vystaveny nejnovější výrobky firmy včetně různých druhů iphonů, ipadů, tabletů, notebooků i klasických počítačů. Zájemcům zde bylo k dispozici snad padesát prodavačů, kteří se stejně trpělivě a zdvořile věnovali pětiletému dítěti i osmdesátileté babičce. Potenciálními kupci byli totiž oba. A zájem byl rozhodně velký. V tuto chvíli mi v hlavě leccos došlo o technologické úrovni současných USA. To mi ostatně potvrdily i dennodenní zkušenosti z metra. V každém vagóně jsem napočítal víc lidí, kteří četli text pomocí tzv. čtečky, než lidí věnujících se klasické knize nebo papírovým novinám.
New York mě rozhodně změnil. Žije a především nechává žít. To je ta svoboda. A to nejcennější a nejpozoruhodnější jsou jeho lidé, etnicky různí, kulturně a nábožensky rozmanití, přesto Newyorčané.
Good bye N.Y. a někdy zase na shledanou.