Baletky, katedrály, železniční mosty i města zatopená po povodních – to vše najdeme na obrazech impresionistických malířů. K těm nejznámějším však patří přírodní motivy a krajinky Clauda Moneta, dnes považovaného za otce tohoto uměleckého stylu z přelomu 19. a 20. století. Pojďme se vydat nehostinnou i sluncem zalitou Normandií na místa, která slavnému umělci posloužila jako předlohy obrazů poskládaných z tisíců rychlých tahů štětcem.
Nespoutanou Normandií po stopách Clauda Moneta
Ač byl Claude Monet rodilý Pařížan, jeho jméno zůstává nejvíce spjato s Normandií. Ve škole v La Havru, přístavním městě na Seině, kreslil coby malý chlapec karikatury svých učitelů. O mnoho let později našel Monet v Le Havru inspiraci také pro vznik obrazu Imprese – východ slunce, který dal jméno celému novému uměleckému stylu.
Le Havre plný námořních jeřábů dnes příznivce malířství příliš nezaujme. Těžko si představit, co mohlo Moneta přimět k tomu, aby namaloval východ slunce právě nad přístavem plným nevzhledných kovových konstrukcí. Jeho motivy dnes už stěží vypátráme, v Normandii však najdeme mnohem poutavější místa spjatá s osobností slavného malíře. Fascinující je třeba městečko Étretat, kde Monet našel zalíbení v příkrých křídových skaliscích. Ta se tyčí z jasně modrých vod oceánu jako rozeklané dračí zuby.
Vlny tříštící se o útesy malíře uchvátily. Maloval je opakovaně – někdy za jasného dne, jindy při východu nebo západu slunce. Na některých Monetových malbách je moře klidné, jinde rozbouřené, na některých není ani živáčka, jindy se na hladině oceánu pohupují desítky rybářských lodí.
Počasí se na normandském pobřeží dokáže rychle měnit: mraky a déšť, střídá během několika minut slunce
A přesně tak rozmanitá jako Monetovy obrazy dokáže krajina kolem normanského turistického letoviska být. Útesy umí být malebné a fascinující nejen pro turisty, ale i pro fotografy. Stejně tak dokáží místní radní i návštěvníky vyděsit, když se ohromný křídový kvádr odloupne a doprovázen ohlušující ránou spadne do vln kdesi v hlubinách.
I když dovedou být děsivé, procházka po křídových skaliscích rozhodně stojí za to. Při výstupu z oblázkové pláže na nejbližší skalisko se sice i v chladném normanském létě zapotíte, „hřebenovka“ na vrcholu už ale připomíná spíš pohodovou lázeňskou procházku. A jako odměna za výstup se pak před návštěvníky otevřou dlouhé kilometry oceánem „nakousaného“ pobřeží. Mě a mé přátele zaujaly natolik, že k návratu do malebného městečka s hrázděnými domy nás přiměl až dřevěný zátaras s důrazným varováním, že dál už jsou skaliska kvůli sesuvům nebezpečná. Naštěstí se dá z oblázkové pláže v centru Étretatu stejná „túra“ podniknout na obě strany - k městečku Yport, ale také na opačnou stranu směrem na Cap d'Antifer a Bruneval.
Z útesů střemhlav na pláž
Tu a tam lze z útesů sestoupit až k chladivým vlnám oceánu, vyfotografovat se s hradbou skal za zády nebo si jako suvenýr z divoké „pláže“ odnést oblázek či mušli. Ale pozor, aby vám při zpáteční cestě nahoru na hřeben porostlý zažloutlou travou neuklouzla noha. Pád dolů na rozeklaná skaliska by určitě nebyl příjemný.
GALERIE
Mezi skalisky se tu a tam ukrývá oblázková pláž autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24
Na skok do Ruenu
I když Monet namaloval ostré a nebezpečné útesy kolem Étretatu nesčetněkrát, zdaleka nehledal inspiraci jen v nich. Hned několikrát za různého počasí a světla zachytil na svých obrazech také třeba katedrálu v Rouenu – ve městě, kde nechala církev „za věrné služby“ Francii upálit Johanku z Arku. Město tak slibuje další zajímavou zastávku na cestě impresionistickou Normandií.
Nutno však dodat, žádné muzeum, které by připomnělo neohroženou pannu Orleánskou nebo stopy malíře uchváceného zdejší chloubou gotiky, tu nenajdeme. Je tu jen muzeum krásných umění - k nerozeznání podobné stovkám jiných, která jsou k vidění po celé Evropě. Zato vám v malých restauracích striktně se držících starého francouzského stylu ochotně neservírují výborné normandské ústřice a příjemná je i procházka mezi zdejšími hrázděnými domy.
No dobře, musím přiznat, že Rouen není tak úchvatný jako Étretat. Může ale posloužit jako příjemná zastávka na cestě k jinému význačnému místu spjatému s Monetem. Leží totiž zhruba v půli cesty mezi Étretatem a Giverny – vesničkou, kde Monet prožil podzim svého života.
GALERIE
V Giverny vítá návštěvníky Monet osobně autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24
V sepětí s přírodou
V Giverny si malíř pořídil malý domek a obklopil ho zahradou plnou květin. Jeho dům se tak v zahradě úplně ztrácí, jako by ji neměl nijak narušovat. Zdi jsou porostlé břečťanem, se zahradou dům propojují velká okna zarámovaná jasně zelenými okenicemi. I uvnitř máte stále pocit, jako byste zahradu vůbec neopustili. Tak úzce jsou interiéry „zakomponované“ do květeny venku.
Kuchyně obložená modrými dlaždičkami, jídelna i ložnice vypadají, jako by se v nich zastavil čas právě ve chvíli, kdy slavný impresionista zemřel. Na stole je stále prostřeno. A nechybí tu ani umělcovy obrazy. Stěny ateliéru jich zdobí desítky. Monet na nich mistrně zachytil nejen pomíjivou krásu tisíců květů v zahradě, ale i svou rodinu.
Domek není nijak velký, a tak i když mě na dlouhé minuty pohltily obrazy v ateliéru, na prohlídku domu stačilo jen o málo víc než půlhodina. Na mnohem delší dobu se pak člověk dokáže „ztratit“ v zahradě. Na jaře je plná tulipánu, v létě ji zdobí záplava barevných muškátů, růží nebo mečíků.
GALERIE
Vlastní zahrada sloužila Monetovi jako inspirace od 80. let 19. století
Záhony, které obklopují dům, ale nejsou tím jediným, co malíř v Giverny vybudoval. O kousek dál vznikla pod jeho taktovkou také zahrada v japonském stylu. Ve stínu mezi převislými vrbami se tu ukrývá jezírko plné leknínů. Návštěvníky k němu přivede do půlkruhu prohnutý dřevěný můstek. Že už jste ho někde viděli? Ano, i ten Monet zachytil na svých obrazech. Stejně tak vám budou připadat důvěrně známé vrby a lekníny zdobící vodní hladinu.
Giverny už nikdy neopustil
Na rozdíl od dlouhé řady dalších impresionistů se Monet dožil slávy uměleckého stylu založeného na pomíjivém dojmu. I přes svůj věhlas ale odešel tiše. Zemřel zde v Giverny ve věku 86 let. Místo posledního odpočinku nenašel jako jiné výzanmné osobnosti francouzských dějin v pařížském Pantheonu ani v monumentální katedrále v Rouenu, ale na prostém farním hřbitově v malebné vesničce, kterou tolik miloval.