Po téměř třech desítkách let se podařilo uzavřít smlouvu mezi Řeckem a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonie (BJRM) o vyřešení sporu o jméno země vzniklé po rozpadu Titovy Jugoslávie. Pro pochopení významu ujednání, jehož dopady z hlediska geopolitického přesahují rozměr lokální rozmíšky, je potřeba uvědomit si souboj mezi několika velkými myšlenkami nacionálního šovinismu a směšováním historie a geografie.
V první řadě neexistuje pouze jedna Makedonie coby politický útvar, který by reprezentoval současné moderní geografické pojetí makedonského regionu. Ten vznikl v pozdně otomanském období. Do širokého povědomí se dostal především v devatenáctém století, tedy době velkých nacionalismů. Soupeřil s plány na vytvoření Velké Albánie, Velkého Bulharska nebo Velkého Řecka (v tomto případě se hovoří o Megali idea neboli Velké myšlence).
Kromě území BJRM ještě existuje několik dalších Makedonií. V Bulharsku Pirinská Makedonie. V Řecku historická provincie Makedonie. V Albánii takzvaná Malá Prespa, v Srbsku Prochor Pčinski a Gora, jejíž část je v současném Kosovu. V zásadě je poměr přibližně 55 procent geograficky pojímaného území v Řecku, 33 zabírá Bývalá jugoslávská republika Makedonie, 15 procent Bulharsko, další části se nacházejí v okolních státech.
Z trosek Jugoslávie se vydělil stát, který hlásal Velkou Makedonii
Na samotném počátku sporu vzniklého v roce 1991 byli nacionalisté ve stávající BJRM, kteří se ujali moci a do vínku nového státu zakreslili takzvanou Velkou Makedonii. Na jejím základě získaly sousední balkánské státy nikoliv neoprávněný pocit, že cílem nového státu může být odtržení jejich držav. V ústavě nové země se například objevil článek usilující o sjednocení a podporu všech „Makedonců“ i mimo jeho hranice.
Docházelo také mimo jiné k tisku bankovek s monumentem Bílé věže, tradičního symbolu řecké Soluně, které byly později pod tlakem ze zahraničí prohlášené za „turistické suvenýry“. Součástí nacionalistické ofenzivy se stalo také používání historického symbolu Verginského slunce, náležejícího Alexandru Velikému a jeho otci Filipovi.
Nový stát se tímto logicky dostal nejen do sporu s Řeckem, ale také ostatními sousedními státy. Bulharsko zpochybňovalo jeho národnostní svébytnost, stejně jako jazykovou – s tím, že se jedná o dialekt bulharštiny, bulharské etnikum a přivlastňování bulharských dějin. Albánie se brala za svou národnostní menšinu, jejíž příslušníci teď činí přibližně třetinu populace Bývalé jugoslávské republiky Makedonie. A konečně Srbsko zpochybňovalo právo ortodoxní církve v postjugoslávské zemi, aby měla stejné postavení jako ostatní autokefální církve.
Nacionalisté držící moc v nově vzniklém státě také obecně operovali s pojmem Velké Makedonie, který dopracoval ve čtyřicátých letech dvacátého století bývalý jugoslávský vládce Josip Broz Tito. Ten si jím chtěl údajně vytvořit předpolí pro expanzi do dalších zemí, především Albánie, Bulharska a Řecka.
Jeho vnučka Svetlana tuto tezi popřela. Podle ní její děd nic takového neplánoval. Zároveň ale vzkázala nacionalistům v Bývalé jugoslávské republice Makedonii, že pokud operují s mapou zahrnující území ostatních států, nemohou se divit jejich negativní reakci.
Jako by si Češi nárokovali Stonehenge
Spory s Bulharskem se vládě ve Skopje podařilo zahladit až minulý rok uzavřením smlouvy o vzájemné spolupráci a přátelství. Složitější bylo jednání s Řeckem, protože součástí nacionalistické linky bylo také přivlastňování dědictví šiřitele helénismu, neboli řecké antické kultury, Alexandra Velikého. Vše vyvrcholilo procesem „antikvizacije“ neboli „zantičťování“ nebo „poantičťování“.
V roce 2008 se vláda tehdejšího premiéra Nikoly Gruevského rozhodla prokázat přímou dědičnost obyvatel Bývalé jugoslávské republiky Makedonie se slavným vojevůdcem. Vůbec jí přitom nevadilo, že první Slované se ocitli na Balkáně až přibližně tisíc let po Alexandrově smrti. V rámci tohoto procesu docházelo nejen k pojmenovávání různých významných míst, letiště ve Skopje nebo dálnice po slavném vojevůdci. Ale také k přepisování učebnic a trestuhodnému pokřivování dějin, které odmítla naprostá většina historiků.
Současný premiér Zoran Zaev slíbil i tento negativní projev šovinismu napravit a školní osnovy i dějiny země uvést do souladu s historickými fakty, které známe i my, v České republice. Nedávno navštívil Řecko indický premiér a dokládal, že vztahy obou zemí sahají právě do starověku, k Alexandrovi Velikému. Asi by se velmi divil, kdyby mu slavomakedonští nacionalisté z BJRM tvrdili, že jeho zemi navštívil právě jejich předek.
Navíc koncept „antikvizacije“ urážel do jisté míry samotné slovanské obyvatele BJRM. Mnoho z nich se pozastavovalo nad skutečností, že tak dlouho bojovali o svou svébytnost, a najednou jim chce někdo tvrdit, že jsou snad Helénové. Historické království Filipa Makedonského se ostatně nachází z devadesáti procent v Řecku.
Podstatou smlouvy uzavřené v Prespě je tedy šance napravit vztahy postjugoslávské země se všemi sousedy. V jejím základu je za prvé jasné zřeknutí se jakéhokoliv nároku občanů budoucí Republiky Severní Makedonie na historické dědictví Alexandra Velikého a jeho otce Filipa. Vždyť oba mluvili řecky a řecké bohy vyznávali.
Navíc linka, že po tisíci letech přišli Slované, smísili se s původními Makedonci, a tak je Alexandr i jejich předek a mají na něj výlučný nárok, se pohybuje na hraně směšnosti. Je to stejné, jako by si obyvatelé České republiky nárokovali Stonehenge, protože na území státu kdysi dávno před jejich příchodem žili Keltové. Tím chci říci, že sice Stonehenge i Alexandr Veliký patří k dědictví celého lidstva jako výraz lidských dějin obecně, ale to nedává právo nárokovat si původ historického dědictví ad absurdum.
Za druhé dohodou občané Bývalé jugoslávské republiky Makedonie získávají uznání své identity a jazyka v rámci slovanství. Tedy že jazyk obyvatel slovanského původu je svébytný v rámci rodiny jazyků jihoslovanských. A jejich národ patří mezi slovanské. Neměli by být tedy více označovaní jako Bulhaři nebo Srbové.
Čímž se řeší třetí problém, a to je vztah k okolním zemím. Pokud se bude dodržovat jasné označení Makedonec (občan Republiky Severní Makedonie), jak dohoda předpokládá, měla by se vyřešit otázka zmatků. Bulhar obývající Pirinskou Makedonii nebo Řek obývající řeckou Makedonii se totiž mohou také označovat jako Makedonci. Podobně jako u nás se občané mohou označovat třeba Moravané. Pokud se ale bude jménem Makedonec myslet pouze občan Bývalé jugoslávské republiky Makedonie, mohou po právu namítat, že pak jen část reprezentuje celek. Což je nesprávné.
Žádná zrada. Přijatelný kompromis
Současná opozice v Republice Makedonii, vedená bývalým premiérem Nikolou Gruevským a prezidentem Ďorgem Ivanovem, namítá, že dochází ke krádeži a zradě „Makedonců“. Je zajímavé, že v tom se shodují s řeckými nacionalisty, včetně opozice vůči vládě Alexise Tsiprase. Se kterými se předtím na ničem nikdy neshodli a společně udržovali spor ve varu. I oni tvrdí, že prohráli řečtí Makedonci.
Přece jen je ale i tato argumentace postavená na vodě, protože pokud se někdo bojí, že stát o dvou milionech obyvatel, z něhož je třetina Albánců, může vzít nezpochybnitelnou antickou historii, svědčí to spíše více o něm samotném.
Před pokračováním nároků na Pirinskou Makedonii varoval i bulharský prezident Rumen Radev. Ovšem premiér Bojko Borisov i albánský premiér Rama sdílejí názor svých protějšků v Aténách a Skopje. Tedy, že dohoda je kompromis, v němž ustoupil a naopak něco získal každý. A povede ke stabilizaci celého regionu. Geopolitický výsledek totiž spočívá ve skutečnosti, že pokud bude dohoda ratifikovaná, nový stát, nazvaný Republika Severní Makedonie, se bude moci ucházet o členství v Evropské unii a NATO. Což samozřejmě v případě Severoatlantické aliance netěší Moskvu.
Makedonie v čase
Starověká Makedonie
Římská provincie Makedonie
Makedonie v Byzantské říši
Makedonie v období Osmanské říše
