Willkommen in Berlin, vítejte na filmovém festivalu Berlinale. Kdo se narodil před 65 lety, může si říkat, že má s Berlinale společný rok narození. Je otázka, zda by disponoval i tolika zkušenostmi s politickými zvraty a protesty, zda by otevíral dveře zemím za železnou oponou, sjednocoval Německo, zda by zplodil tolik filmových hvězd a zda by měl tak významný vliv na filmový průmysl.
Berlinale: Politika versus film
Při pohledu na letošní hlavní program, zatím stále spíš na papíře než v kině, je příznačné, že filmová pozornost se stahuje z Asie do Evropy. Dokonce do střední a východní Evropy. Jaký asi bude nový rumunsko-bulharsko-český film Aferim (Aferim!). Materiály praví, že se jedná o příběh z předminulého století a o romskou otázku. Podle filmového plakátu vyvedeného v krvavých barvách a se spoutanou siluetou to nevypadá na sladký příběh z dávných dob. Jinou otázkou může vyvolat ukrajinsko-rusko-polský film Pod elektrickými oblaky (Under Electric Clouds). Jak spolupracovali dohromady filmaři zemí, jejichž politici v současné době o spolupráci ani nesní? A což potom film Přísahající panna (Sworn Virgin), u něhož jsou uvedeny jako země původu Kosovo, Albánie, ale také Itálie, Švýcarsko a Německo? Ba co víc, hlavní roli v něm hraje prudce vycházející italsko-německá hvězda Alba Rohrwacherová. Hledají západní filmaři na východě zajímavé lokace, či neotřelé příběhy, nebo je všemožné evropské podpory povedou do nových europudinků?
GALERIE
65. Berlinale zdroj: ČTK/AP
Člověk přijížděl na festival, známý svou politickou angažovaností, s tím, zda už budou filmaři reagovat na aktuální bolesti světa a případně jak. Avšak boje na Ukrajině, krutost islámského státu jako by nebyly. Možná zatím. Německé noviny píší, že Turecko odmítlo účast na konferenci NATO v Mnichově, nad tím se usmívají hvězdy Berlinale. Například slavný režisér Werner Herzog s Nicole Kidmanovou, Damianem Lewisem a Jamesem Francem. Reprezentovali americký film Královna pouště (Queen Of The Desert) o rozdělení arabského světa před 1. světovou válkou a po ní, které má důsledky dodnes. Nicole Kidmanová hraje britskou archeoložku, historičku a političku Gertrudu Bell, vysoce vzdělanou ženu, která se podílela na novém rozdělování Osmanské říše. Žila v Teheránu, znala velmi dobře tamní prostředí, znala mocenské poměry mezi beduíny, drúzy a Saúdy, vyznala se mezi vysoce postavenými muslimy. Bell byla pro nezávislost Íránu, Iráku, Jordánska, Sýrie a Libanonu, ale věděla, co bude následovat – chaos a válka. Dnešní problémy začaly tehdy.
Gertrudu Bell pohřbili v Bagdádu v roce 1926, Arabové ji velmi respektovali. Zrovna tak i ona sama si přála, aby se respektovali navzájem. Herzog bohužel z této důležité látky udělal romanci s orientální příchutí. Stál před nádhernou kulisou, ale nevěděl, co s ní. A k tomu se kino neubránilo smíchu v momentě, kdy se idol z teenagerovského filmu Stmívání Robert Pattison objevil na plátně v arabském šátku coby Lawrence z Arábie. Film se natáčel v Maroku a bez silného nasazení Nicole Kidmanové by vůbec nefungoval, jak uvedl Herzog po projekci. Režisér, který si doposud za hrdiny volil muže, také podotkl, že film s ženskou hrdinkou měl udělat už dřív.
Fronta na lístky 65. Berlinale
Ale ne všichni filmaři se v Berlíně usmívali z novinových stránek. Íránský film Taxi byl uveden navzdory pravidlu, že film v soutěži musí doprovázet delegace. Podle ředitele festivalu Dietera Kosslicka je pozvání filmu do soutěže protestem proti šikaně, jíž je režisér Jafar Panahi vystaven. Ten má šestileté domácí vězení a 20 let zákaz natáčení. Panahi hraje sám sebe, zakázaného režiséra, který vyjede do teheránských ulic jako taxikář a rozmlouvá s pasažéry. Jeho zákazníci mluví o trestu smrti, o černém trhu s videokazetami západních filmů, o distribuci nezakázaných filmů v Íránu a proti režimu. Do jaké míry jsou to náhodní cestující sebraní na ulici a do jaké míry jeho filmařští kolegové, nemohl pochopitelně kvůli zákazu cestování vysvětlit, ale neozřejmí to ani žádná jména v titulcích. Panahi je uvádět nechtěl, není divu proč. Pozornost směřuje hlavně na sebe, ale tím vzniká, nevím, zda paradoxně, egocentrický film. Taxi je politický protest, míň už umění. Ale Berlín je správné místo pro takové protesty.