Každé roční období má svá kouzla i rizika. A také jsou významné dny a všelijaká výročí, jež je příjemné si užít, ale také takové, na které snadno zapomeneme. Nebo se na ně alespoň nedokážeme včas a náležitě nachystat. Zvlášť nepříjemné důsledky to může mít třeba v případě narozenin našich blízkých rodinných příslušníků. Vánoční svátky však nemůžeme přehlédnout i kdybychom se o to usilovně snažili. Připomínají se nám dávno před započetím adventní doby tisícerými způsoby (a povšimněte si – čím dál dříve), především laž pompézní výzdobou, barnumskou reklamou nabízeného zboží a služeb, intenzivním shonem a neproniknutelnými tlačenicemi. A samozřejmě i zvukovou kulisou linoucí se zhusta pouze chraplavým reprodukčním zařízením a vytvářenou "vánočními šlágry", nejčastěji koledami národními i zdomácnělými. Tato kulisa nás ani tak nemá dostat do sváteční nálady, jako spíše udržovat v chorobné nákupní horečce.
Vánoce přede dveřmi. Nebo my za dveřmi?
Musím se přiznat, že můj osobní postoj ke koledám, té zvláštní sortě lidového zpěvu, je dosti neurčitý a také již dlouhá desetiletí prochází nestejnosměrným skokovým vývojem. Zprvu se mi zdály jejich melodie i texty příliš jednoduché a zkratkovité. Postupně jsem však v nich objevoval jisté kouzlo a i ty texty ke mně pozvolna začaly více promlouvat svou osobitostí, „sedláckou“ praktičností a životní moudrostí i nadějí. Zvláště řada moravských koled mě doslova uchvacuje. Zároveň však nelibě vnímám, jak jsou ty nejznámější do slova a do noty omílané, jak zní přes pulty prodejců a zanikají v ruchu velkoměstského provozu, a tím je vlastně jejich poselství vyprazdňováno, devalvováno na úroveň kramářských popěvků třetí kategorie. A to ani nemluvím o nevkusných adaptacích, které zneužívají popularitu některých koled k marketingovým záměrům a prostoduše obměňují původní texty ke sdělení a vyzdvižení té „své“ pravdy, bez níž budeme jisto jistě o něco velmi důležitého chuzeni.
Když se ale soustředěně zaposloucháme, potom uslyšíme z těch nenápadných lidových zpěvů zvláštní, potřebné poselství. Jistě, zpívá se v nich o pradávných betlémských událostech, které se odehrály v cizí, daleké zemi. Tato fakta jsou pravdivě zmiňována, byť v trochu idealizované podobě a v důvěrně známých tvarech z domácích luhů a hájů. A přece z těch písniček přirozeně a přesvědčivě zaznívá, jakoby to byly poměrně přirozené věci, které se právě teď dějí za nejbližším kopcem, a je možné a také potřebné tam jít. Připravit se na cestu, vykročit, něco s sebou vzít, co by bylo dárkem od nás, co by vyjadřovalo, že jsme pochopili, že vánoce jsou nedělitelně spojeny s obdarováním. A bylo by špatné, kdybychom se o tuto možnost připravili. Jak ostatně naléhavě zní i z otázek basového partu České mše vánoční J. J. Ryby: „Jste všichni připraveni? Jste vypraveni?“
Před vánocemi, tedy před touto dobou a jejími komerčními projevy, prostě neutečeme. Až příliš těsně nás obklopují a svírají – ale není to vždy jen nepříjemné! Kolik se toho dá prožít, jaká setkání se při nich mohou odehrát! Ale to není všechno. My totiž k té vnitřní náplni, vnitřnímu smyslu vánoc, musime sami vykročit – ze svého pohodlí, ze svých stereotypů, ze svého sobectví. A to proto, abychom prožili vánoce jako nabídnutou možnost si uvědomit, že někomu na nás záleží. A taky jako výzvu, abychom je sdíleli s těmi, kteří jsou kolem nás. Když se nám to aspoň zčásti podaří, pak to budou vánoce skutečně šťastné a radostné pro nás, ale i pro ty, se kterými se setkáváme.
A tak vám takto „bohaté“ vánoce upřímně přeji!