Bez čeho si nedovedu představit Vánoce, ptal se nedávno ČRo 2 - Praha svých posluchačů. Nejčastěji to byly dárky, stromeček, štědrovečerní kapr, koledy, posezení v rodinném kruhu, občas jesličky, ani jednou půlnoční mše. "Zas budou vánoce, ty svátky vkladních knížek,… ty svátky zapomnění," zpívá skupina Jablkoň v předvánoční baladě o vyprchávajícím smyslu vánočních svátků.
Slavme Vánoce jako narozeniny
Proč vlastně spousta lidí slaví něco, čemu nevěří, co chápe jako nakupování a hromadění, jako duchovně vyprázdněné svátky? A nebýt dětí, dopadly by Vánoce ještě hůře. Jsou to vlastně pouze děti, které nás vracejí o Vánocích do našich vlastních dětských let a ke jménu toho človíčka v jeslích, který jim přinesl něco krásného. V té chvilce štěstí, kterou s nimi nad dárky sdílíme, snad někoho napadlo, že to dobré má i svůj dobrý historický původ. Neboli, že Vánoce neslavíme jen tak zbůhdarma, nýbrž jako připomínku narození dítěte, které, jak věří křesťané, bylo i Synem Božím a dalo se lidem jako Otcův dar.
Ale o koho vlastně šlo? Podíváme-li se do občanského kalendáře, kde každý den má někdo svůj svátek, to jméno tam ve třech dnech vánočního volna (ani jinde) nenajdeme. Čteme tu: Adam a Eva, 1. a 2. svátek vánoční, případně: Štědrý den, Boží hod a Štěpán. Pravý jubilant – Ježíš Kristus – totiž jakoby dnes existoval v jakési ilegalitě. Narodil se vůbec oné zvláštní noci v betlémském chlévě? Nejde o výmysl? O naivní obrázek Ježíška s andílky ve starodávných jesličkách, jak ho poznávaly děti (a jako pohádku později opouštěly)? Tržní společnost snadno může věřit na dárky, ale těžko na narození Božího Syna. Vánoce už jednou zrušil Lenin a místo nich se slavil Děda Mráz a jólka s rudými hvězdami a socialistickými závazky. V Česku se sice Vánoce slavily a slaví dál, ale ani postmoderní doba jim není příliš nakloněná. Dítě Ježíš se na vánočních pohlednicích falšuje Santa Clausem, skřítkem, krtečkem či jinou pohádkovou bytostí. Je to jen náhoda nebo cílená snaha vytěsnit Krista z vědomí lidí?
Jenomže historického Ježíše, narozeného v Izraeli před zhruba dvěma tisíci let, lze vymazat jen těžko. Jde o muže, který ve svém krátkém pozemském životě formuloval zásady, jimiž se náš svět v podstatě řídí dodnes. Od jeho narození se datuje nová doba a platí nový letopočet, dle skutečnosti označovaný „po Kristu“ nebo „L.P.“ (Léta Páně), dnes už opatrně jen jako „náš“, případně „občanský“ v židovském podání. Valná část světa a zejména Evropa se po oněch 2000 let vyvíjela především v židovsko-křesťanském duchu (s kulturní příměsí řeckou a římskou). Všechny oblasti naší civilizace nesou výrazné stopy Kristova učení vyjádřeného v Novém zákoně. I zákony našeho světa jsou postaveny na hodnotách, které nejvýše vyzdvihl on. Jeho učení bylo ve své době natolik revoluční, že vzbudilo ostře nepřátelské reakce a přivodilo mu smrt na kříži. Ale teprve po této hrozné smrti vznikla mohutná Kristova církev, která přetrvala dodnes.
Obdivovatelem betlémského rodáka byl i fenomenální fyzik a matematik Isaac Newton. V holdu nazvaném „Nejkrásnější mezi syny lidskými“ říká: „…Nenapsal ani jedinou knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které byly napsány o něm. Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písněmi chvály lidské srdce víc než všichni básníci světa. Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako on…“ I proto dodnes chodí lidé o Vánocích na půlnoční, dodnes vítají betlémské dítě koledami u stromečku. Je pravda, že je jich mnohem méně než v Newtonově době, ale také jsou pro svou víru vystaveni mnohem větším tlakům. Vánoce jsou stále populární, jen víra v Božské dítě je nepopulární.
Snaha o odsouvání Krista do říše bájí je součástí trendů, kterým je zodpovědnost plynoucí z jeho zásad nepohodlná. Promítlo se to i v tlaku na vyřazení úlohy křesťanství při utváření evropské civilizace a kultury z preambule smlouvy o Evropské unii. Nicméně mravní a etický odkaz člověka, který se od 4. století slaví o Vánocích, je nepochybně aktuální i ve 21. století.
Určitě jsou na světě statisíce lidí, kteří se narodili právě o Vánocích. Možná litují, že se jim oslava narozenin kryje s tímto svátkem, takže nedostanou dárky dvakrát. Ale třeba jsou rádi, že na svět přišli zrovna ve vánočním čase. Slavit narozeniny s tím, kvůli němuž Vánoce vznikly, není od věci. Konec konců jsou Vánoce i pokračovatelem pohanských svátků zimního slunovratu. Časově souvisí s Chanukou-židovským svátkem světel. Slunce, světlo a zrození jsou univerzálními symboly Vánoc. Ideální by proto bylo slavit je jako nabídku nového života, jakési nadějné narozeniny všech.