17. listopad je v současném kalendáři označený jako "Den boje za svobodu a demokracii". Z názvu vypadli studenti, bez nichž by se 17. listopad pamětihodným nestal. V roce 1939 šlo o záležitost téměř čistě studentskou, neboť to byla krutá odpověď nacistů na tichou akademickou manifestaci při pohřbu medika Jana Opletala, který zemřel na následky postřelení při skutečně všelidových demonstracích, ovšem o tři týdny dříve, 28. října.
17. listopad byl původně svátkem studenstva
A pojí-li se nám dnes 17. listopad se začátkem našeho nového života, pak nelze zapomenout, že začátek demonstrací proti vládnoucí komunistické moci vzešel právě ze shromáždění svolaného k připomenutí událostí, tehdy přesně padesátiletých, do akademického areálu na pražském Albertově. A i to, co poté následovalo a končilo na Národní třídě, byla akce převážně studentská. Takže opominutí studentského elementu v názvu současného státního svátku je poněkud nespravedlivé. Zvláště proto, že studenti i jindy v našich dějinách se projevili jako nejpokrokovější a nejodhodlanější složka naší společnosti. Mám tím na mysli například události z roku 1848 i o sto let později z roku 1948.
Československo mělo také několik předsedů tohoto svazu, samozřejmě vždy komunistů. Osudy některých z nich však byly dost pozoruhodné. Například hned těch prvních dvou, Josefa Grohmana a Jiřího Pelikána. Oba jsem dobře znal a před únorem byl mezi nimi jistý rozdíl. Grohman vůbec nevypadal jako komunista, ani zjevem ani způsobem chování. V jistém smyslu byl pravý opak Jiřího Pelikána, který už v té době projevoval své komunistické názory velmi vehementně a hned po únoru se stal pověstným sekerníkem při vylučování tisíců studentů z vysokých škol. Naproti tomu Grohman při své umírněnosti nezaujal žádná významná politická místa a byl brzy i v čele Mezinárodního svazu studentstva nahrazen právě Pelikánem. Uchoval si ovšem své členství ve straně a delší čas působil jako ředitel Státního nakladatelství technické literatury.
Ve stejné době první předseda Mezinárodního svazu studentstva Josef Grohman se nejdříve ocitl v pozici náměstka ministra kultury a později byl vyslán, už za Husákova režimu, jako zástupce Československa k organizaci UNESCO. A pak se to stalo: při jednom jeho návratu z Paříže na něj u letadla čekali muži od StB a než ho z ruzyňského letiště dovezli do ruzyňské věznice, Grohman se jim ještě v autě přiznal ke špionáži ve prospěch západních mocností. Z toho, že se v západním rozhlase neozvaly žádné protesty, soudím, že na tom obvinění asi něco bylo. Grohman pak byl zavřen a odsouzen, ale dal se přesvědčit k tomu, aby v televizi provedl náležité pokání. Tam někde mi jeho stopa mizí a v žádné encyklopedii o něm nenacházím další zmínky. Naproti tomu Jiří Pelikán se po listopadu často vracel do své vlasti a převedl sem vydávání Listů. Mně i jiným se omluvil za to, čím nám kdysi ublížil. Sám jsem se s ním pak stýkal i ještě během jeho těžké choroby, jíž v Římě roku 1999 podlehl.
Tak alespoň tato vzpomínka na dva první předsedy organizace s ukradenou památkou na původní 17. listopad 1939, k jejíž skutečně demokratické myšlence se oba nakonec stejně přihlásili. Tady by možná bylo na místě říci, že pravda zvítězila i nad dvěma zprvu komunismem obluzenými studenty.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
- Situace na strahovských kolejích donutila studenty vyjít do pražských ulic. Proti demonstraci brutálně zasáhla policie. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/44/4399.jpg
- Jan Masaryk, bývalý československý ministr zahraničí autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/4/326.jpg