17. listopad byl původně svátkem studenstva

A pojí-li se nám dnes 17. listopad se začátkem našeho nového života, pak nelze zapomenout, že začátek demonstrací proti vládnoucí komunistické moci vzešel právě ze shromáždění svolaného k připomenutí událostí, tehdy přesně padesátiletých, do akademického areálu na pražském Albertově. A i to, co poté následovalo a končilo na Národní třídě, byla akce převážně studentská. Takže opominutí studentského elementu v názvu současného státního svátku je poněkud nespravedlivé. Zvláště proto, že studenti i jindy v našich dějinách se projevili jako nejpokrokovější a nejodhodlanější složka naší společnosti. Mám tím na mysli například události z roku 1848 i o sto let později z roku 1948.

Původní 17. listopad se stal v začínající druhé světové válce jedním z důležitých pilířů propagace naší věci v londýnském exilu. V roce 1941 byl pak prohlášen za Mezinárodní den studentstva přijatý i jinými národy. Ale hned po válce se této ušlechtilé ideje zmocnili komunisté, kteří jako vždy projevili větší aktivitu a organizační schopnosti než demokraté, a tak na srpen 1946 svolali do Prahy první světový kongres studentstva spojený už tehdy s jejich frázemi o sjednocování studentů v boji za mír a podobně. V rámci tohoto kongresu byl založen Mezinárodní svaz studentstva se sídlem v Praze, jakožto jedna z převodových pák světového komunismu.

Československo mělo také několik předsedů tohoto svazu, samozřejmě vždy komunistů. Osudy některých z nich však byly dost pozoruhodné. Například hned těch prvních dvou, Josefa Grohmana a Jiřího Pelikána. Oba jsem dobře znal a před únorem byl mezi nimi jistý rozdíl. Grohman vůbec nevypadal jako komunista, ani zjevem ani způsobem chování. V jistém smyslu byl pravý opak Jiřího Pelikána, který už v té době projevoval své komunistické názory velmi vehementně a hned po únoru se stal pověstným sekerníkem při vylučování tisíců studentů z vysokých škol. Naproti tomu Grohman při své umírněnosti nezaujal žádná významná politická místa a byl brzy i v čele Mezinárodního svazu studentstva nahrazen právě Pelikánem. Uchoval si ovšem své členství ve straně a delší čas působil jako ředitel Státního nakladatelství technické literatury.

Když nastala 60. léta, oba muži se opět začali výrazněji projevovat na domácí scéně. Jiří Pelikán, už značně politicky vystřízlivělý, se náhle objevil v čele Československé televize. Pod jeho vedením se začaly vysílat závažné dokumentární pořady, z nichž nejznámější zpochybňoval i do té doby nedotknutelnou verzi o sebevraždě Jana Masaryka. Na tak zvaném Vysočanském sjezdu se pak Pelikán stal jednou z hlavních osobností v odporu proti sovětské okupaci, což samozřejmě hned v začátcích normalizace nezůstalo pro něj bez následků. Podobně jako Dubček byl poslán na diplomatickou misi, v tomto případě do Itálie, a tam už zůstal. Dosáhl tam úspěchu až neuvěřitelného, když ho Italská socialistická strana nadlouho vyslala do Evropského parlamentu. Kromě toho začal v Římě vydávat český dvojměsíčník Listy, zaměřený sice poněkud levicověji než Tigridovo Svědectví, přesto však velmi důležitý prostředek odporu proti vládě dřívějších Pelikánových soudruhů.

Ve stejné době první předseda Mezinárodního svazu studentstva Josef Grohman se nejdříve ocitl v pozici náměstka ministra kultury a později byl vyslán, už za Husákova režimu, jako zástupce Československa k organizaci UNESCO. A pak se to stalo: při jednom jeho návratu z Paříže na něj u letadla čekali muži od StB a než ho z ruzyňského letiště dovezli do ruzyňské věznice, Grohman se jim ještě v autě přiznal ke špionáži ve prospěch západních mocností. Z toho, že se v západním rozhlase neozvaly žádné protesty, soudím, že na tom obvinění asi něco bylo. Grohman pak byl zavřen a odsouzen, ale dal se přesvědčit k tomu, aby v televizi provedl náležité pokání. Tam někde mi jeho stopa mizí a v žádné encyklopedii o něm nenacházím další zmínky. Naproti tomu Jiří Pelikán se po listopadu často vracel do své vlasti a převedl sem vydávání Listů. Mně i jiným se omluvil za to, čím nám kdysi ublížil. Sám jsem se s ním pak stýkal i ještě během jeho těžké choroby, jíž v Římě roku 1999 podlehl.

Tak alespoň tato vzpomínka na dva první předsedy organizace s ukradenou památkou na původní 17. listopad 1939, k jejíž skutečně demokratické myšlence se oba nakonec stejně přihlásili. Tady by možná bylo na místě říci, že pravda zvítězila i nad dvěma zprvu komunismem obluzenými studenty.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.