Berlín vyšiloval vlastně jen dvakrát. Na začátku, když dorazili Rolling Stones otevřít Berlinale coby protagonisté dokumentu Martina Scorseseho Shine A Light. Z koncertu na počest Clintonových šedesátin v newyorském Beacon Theatru. (Stouni vůbec rádi hrají pro prezidenty, chce se poznamenat, že.) Promítli ho mimo soutěž, jen pro lesk a slávu. A pak se rozběhlo Berlinale. Letos obecně poněkud chudší na hvězdy.
Ucho Svobody: Berlinale - Hvězdy a černé díry
Z těch filmových dorazily tři krásky - v pořadí věku Scarlett Johansson („To je švédské jméno, že?,“ zeptal se investigativně švédský novinář. „Takže žádná džohanson, ale pěkně po našem johanson,“ utvrdil se a položil oduševnělou otázku, zda jí je vzorem Meryll Streep), Natalie Portman a Penélope Cruz. A taky Sir Ben Kingsley. A Daniel Day Lewis a Eric Bana. Takoví ti těsně pod vrcholem.
A tak Berlín šílel podruhé až při příjezdu Madonny. Režisérky - prvničky. Přivezla půlhodinový film o střetu dobra a zla, jak pravila na tiskovce. Nevím, neviděl jsem, bylo pořád vyprodáno. Prostě zvědavost byla silnější než obavy, že to zase bude Malina.
Vůbec bylo zajímavé vidět a slyšet tiskovky a pak číst recenze. Na tiskovkách na otázky, jak se komu s kým spolupracovalo a jak se ten který ztotožnil se svou postavou, případně, jak její charakter odpovídá představovanému, padala velká slova. Ona je to obecně taková hra. Novináři se ptají, aby mohli plnit svá média, hvězdy odpovídají, aby byly v médiích. Občas nějaké to moudro, jako: já jsem sice bohatá, ale nemyslete si, pořád řeším, co je správně a co je špatně (Madonna), hodně jsem se od něj naučila, stát vedle takové osobnosti je zážitek (Cruz o Kingsleym), byla pro mě velkou vzpruhou, sledovala jsem jí při práci nesmírně ráda, obohacovalo mě to - Johansson o Portman a naopak). Občas vypráví o čem ten film vlastně je (většina ho ještě neviděla) a co tím chtěli říct - to většinou režiséři.
Je to taková hra, protože pak jdete do kina a litujete času i peněz. Ne vždy, ale bohužel většinou.
A taková hra je i celé Berlinale. A asi každý festival postavený na hvězdách. Ty přijedou, naplní sály, tiskovky, obrazovky a stránky tisku a odjedou. Zůstane pár soutěžních filmů, z nichž tak jeden dva jsou slušné, vyhraje úplně jiný a ten se pak na plakátech honosí tím titulem: Zlaté to a tamto odtamtud a odtamhle. Čas od času se vyloupne Amélie nebo 4 měsíce a většinou se celkem nic nestane.
58. Berlinale je mrtvé, ať žije 59. ročník! Už za rok.
Červený kobecer před budovou Berlinale Palast